Nakolik mi ještě vůbec patří ty ruce, které tu teď drží volant? ...

Some hit their heads against the wall

5. března 2013 v 22:22 | Dorian-gray |  Historická fakta
Je večer, je začátek března a venku je ještě cejtit jaro. Já sedím v malém pokoji jedné nejmenované ubytovny v jednom středně velikém ponurém městě na severu Moravy a na klíně mám počítač a ťukám. Je tu kolem mně dost nepořádek, a v puse mám jak v polepšovně, mám hlad a měl bych jít spát. Takhle jsem většinou dřív začínal články, když jsem ještě psával, a nyní to dělám zas.


Článek jsem nenapsal strašně dlouho, a ani jsem se dost dlouho neozval lidem, kteří sem občas zašli. No hlavně proto že jsem sem nezašel já. Pokud to ještě někoho zajímá, věci se mají následovně. Moje situace životní je, jen tak pro zajímavost, stále stejně stejná. Jsem tenisový míček, který je v nekonečné výměně pinkán přes síť našich dní. Na kurtu je několik hráčů, jednu raketu drží pevně v ruce moje manželka, dobrá, řekněme že je to dvouhra, tu druhou drží zaměstnavatel. Můj soudobý zaměstnavatel (ten v tom přítomném ponurém městě) do mně v poslední době pinkal tak silně a tak necitelně, a párkrát mně trefil i rámem. Že jsem se rozhod ho vystřídat. Tady naše podobenství trochu pokulhává, protože podle pravidel tenisu nemůže míček jen tak vystřídat hráče (s jedinou výjimkou - jen "pokud by se jednalo o ženskou, nebo potažmo o psíka" - ale to sem nepatří, je to už trochu dada)*.

No tak zkrátka raketu na druhé straně kurtu dostane do ruky jinej magor. No to je jedno. Zkrátka došlo k tomu, nevím jestli má někdo podobné zkušenosti, mám pocit, že zaměstnavatelé si někdy myslí, že jsou jako moji majitelé a já, že jsem jejich věc. Že jsem snad přišel abych jim plnil jejich požadavky. To se dost rozchází s mou představou o zaměstnaneckém poměru, kde zaměstnavatel je naopak zástrojem zaměstnance v boji za pohodlnější život. Alespoň tak to je v situaci převisu poptávky práce. Takže na to tady v tomhle městě tmavých stínů a ponurých zákoutí, křivolakých uliček, nevábného ovdzuší, přivanulého od Ostravy, v tom městě se čtvercovým náměstím, mastím. Moje smlouva tady bude ukončena asi po dvou a půl letech. To není právě moc dlouho, no snad se mi podaří na dalším místě vydržeti poněkud déle.

Lidé, kteří vědí už, říkají že stejně se v naší skvělé době pracuje tolik co nikdy předtím se v historii lidstva nepracovalo. Aspoň tedy v té naší slavné západní civilizaci, a také vědí, že zdanění je nyní největší jaké v celé historii kdy bylo. A to včetně éry největší poroby, roboty a tuhého nevolnictví. Tohle není narážka na soudobou politickou situaci, to ani náhodou. To je jen jakýsi vzdych nad tím jaký je člověk hloupý a jak se drží falešných hodnot a nepravých model. Dnešní západní člověk, a já jim jsem, si totiž o sobě navíc myslí jaký je štastný, jak je spokojený. A já si to myslím taky, oh jak jsem jen úspěšný. Hovno. Jedu ve vlaku a nejsem z něj schopen vystoupit, takový je to úspěch.

No nic. Věděli jste že před 60 lety přesně zemřel Stalin?

Jak jsem to tady psal, úplně jsem se u toho skoro rozčílil, a to jsem většinou tak klidný. Dneska jsem si pouštěl tohle. Je to stará písnička jednoho známého autora, pro mně dodnes zcela neznámá, prý jeden z mála jeho vokálních projevů vůbec. Dostal jsem se k tomu přes Plíhala. Prostě nářez. Ta dikce (!):

"Some are short and others tall,
some hit their heads against the wall,
but it doesnt really matter at all,
when you happen do be on horseback."

Wow, mám vlhké oči a jdu spát...

* - odkaz na dobu ledovou III, pro nechápavé
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Večernice Večernice | 7. března 2013 v 17:00 | Reagovat

Páni, ona snad funguje telepatie, včera jsem na Vás myslela a řekla si, že se dneska juknu na Váš blog a ejhle, je tu nový článek. (možná si to jenom namlouvám, kdybyste měl psát články podle toho, kdy na Vás myslím, tak byste psal mnohem častěji)
Jsem ráda, že jste měl Vánoce podobné jako já. Aspoň nejsem sama, kdo je přežíval a ne užíval.
Výročí smrti Josifa Vissarionoviče Džugašviliho jsem nějako opomněla, tak díky za informaci. Je to osožné.
Nevím, když si čtu tenhle Váš článek po té dlouhé době, je to jako číst si článek nějakého starého známého, kterého jsem dlouho neviděla. Jsem ráda, že žijete (ono už to vypadalo, že jste nezvěstný, ale já sem taky nechodila...) a že jste napsal.
Prostě... nějak jste mi tady na blogu přirostl k srdci, mohla jsem se Vám vypsat ze svých problémů atd., tak díky za to všechno. Byla by škoda o Vás přijít. *
Přemýšlím tak, že jsme se oba za tu dobu, co tady spolu nějak "spolupracujeme", někam posunuli. Když jsem začínala blogovat, byla jsem znuděná ženská na mateřské a psala, když dítě spalo. Teď budu zase znuděná matka na mateřské, ale nevím, zda bude o čem psát. Co Vy?
Držte se!

(*Jo a nemyslete si, že jsem takhle naměkko běžně, to jen před Vámi)

2 dorian-gray dorian-gray | 19. března 2013 v 21:40 | Reagovat

Jé to já jsem moc rád, že jste tu, a že sem občas se zajdete podívat, doufám že se Vám daří dobře. A jestli jsme se někam posunuli, no možná snad ano ale někdy se mi zdá, že nastane jakýsi střih a člověk je rázem zase na holém začátku a nemá nic, jen pár dalších uplynulých let a že veškerá námaha byla zbytečná. A tak je to i s psaním blogu, témata budou a budou pořád stejná, celý život.. hah jak optimistické. Jo a taky přeju vše dobré do budoucího mateřství - bude toho s kravatou?? Buďte klidná, jestli ne, na mně ty moje krásky taky všechny zvysoka kálejí, jen pořád ta jedna si mně drží aby mi mohla zatápět, chjo, život je pes... mějte se

3 Večernice Večernice | 2. dubna 2013 v 17:10 | Reagovat

[2]:No, tak vidíte, tak jsme rádi oba :)
Pocit, že vynaložené úsilí bylo zbytečné je mi vlastní, někdy je to i pravda, vlastně sakra často...
Jak se Vám daří? U mě to jde, pomalu si zase zvykám na to, jak voní kojenec po koupání, na probdělé noci, na pocity matky na mateřské, ... že bych už byla taky stereotypní ženská?!
Ne, potomek je mého muže, tedy alespoň mu to tvrdím a sobě taky. Mimochodem, s tím s kravatou se teď muž docela přátelí, byli jsme u něj na večeři a při té příležitosti nám představil svého přítele... Takže veškerá snaha byla naprosto marná. No, nevadí, aspoň se teď můžu zasmát při vzpomínce, jak jsem nabalovala souseda-gaye.
Co Vaše kráska?
Držím palce ve všem, co děláte, mějte se!

4 Večernice Večernice | 20. srpna 2013 v 23:06 | Reagovat

Dobrý večer Doriane,
Vy mě za to asi zabijete nebo se mi vysmějete, pokud sem ještě někdy zavítáte (doufám, že zavítáte!), ale prostě... na rovinu: Mám teď nějaké melancholické období nebo sentimentální nebo co já vím, jak se to nazývá, tedy jsem na Vás zase jeden večer usilovně myslela, na to, jak se asi máte, co děláte atd. a napadlo mě, že bych Vás ráda osobně poznala. (jo, já vím, že je trapný, když Vás zvu já první, když jsem ženská, ale chápejte... když to nezkusím, bude mi to líto) Nebudu už asi chodit na blog (ostatně už dlouho nechodím), tak pokud sem ještě přijdete, tento komentář si přečtete, tak se mi můžete ozvat na email kristyna.titine@seznam.cz. Přiznávám, že je to drzé a zoufalé, ale prostě Vás nějak nedokážu dostat z hlavy a když už sem nepíšete, tak mi chybíte. Budu moc ráda, když se ozvete.
Jo: a kdysi jsme se tu vsadili o večeři, měl jste myslím sbalit tu dívku a nakonec jste to vzdal, už nevím, jak to přesně bylo, nicméně pokud by Vám to nevadilo a Vy byste to risknul, tak bych klidně něco uvařila. A nemyslete si, že si od toho něco slibuju, jen Vás chci poznat.
Nezlobte se.
Ať se Vám daří! Večernice

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama