Nakolik mi ještě vůbec patří ty ruce, které tu teď drží volant? ...

Šrouby

3. března 2012 v 23:44 | Dorian-gray |  Historická fakta
Celý dům už spí a já ne, sedím totiž, stejně jako včera ve své rozházené manželské posteli, sám. Kolem ty stejné kusy oblečení jako včera, atakdále. Hrají kantátu BWV 82 a celkem se to dá. Do příchodu kontrolora budu muset tenhle brloh trochu zlidštit, ale na to mám ještě nějakou dobu čas. Dnes se nic zajímavého nestalo, jen jsme prožili další den společně a musím říct, že to nebylo špatné. Něco bezvýznamného se přece jen přihodilo a to tady chci psát, ale varuji vás, bude to nuda.


Ráno vstávám až tak kolem deváté, naštěstí jsou tu ti druzí, aby dali hadům najíst, protože ti jsou vzhůru už tak od osmi, nebo i dříve, nevím. Dřív jsme to se ženou dělávali tak, že jsme jim nachystali snídani už večer a pak jim to jenom ráno předhodili. Oni nás pak vydrželi neotravovat třeba do půl desáté; to je vážení skutečný luxus. Když se vyhrabu z posele, jdu si vyčistit mordu a potom se taky nasnídám. V kotelně už docházelo dřevo, tak jsem se krátce nato vydal do pracovního prostoru za domem, vytáhl jsem motorovku a že jako nařežu nějaký fošny na rozměr hodící se do kotle. Musel jsem dolejt benál do pily a začal jsem, naskládal jsem si tam ty prkna, zajistil jsem si je a nastartoval. Hned se mi zdálo, že se řetěz nějak dlouho dotáčí, tak že si ho jako dotáhnu. To se musí vzít takovej klíč a povolit takový dva šroubky a potom jakejsi třetí šroubek povolit, nebo dotáhnout podle potřeby. Všechno tohle jsem udělal (!!!), a nastavil správné napětí na řetězu a on se skutečně dotáčel znatelně kratší dobu a mně to urychlilo práci. Pořezal jsem pár dalších prken a pak mi přišlo, že se ten řetěz zas dotáčí trochu dýl, no nevěnoval jsem tomu pozornost. Přišlápl jsem na další kus dřeva a ten třiceticentimetrový konec jsem odřízl, najednou mi spadl řetěz z takovýho toho jazyka, kolem kterýho se točí, visel dolů a motor zdechl, v prvním okamžiku jsem myslel, že jsem říz to hřebíku a že se mi přetrh, pravda byla jiná. Jak jsem psal o tom dotahování, že se tam musí dva šroubky povolit a třetí ... atd... No ony se ty šroubky potom musí zase zpátky dotáhnout aby se to pak celý nerozpadlo. Já debil. Byl jsem každopádně rád, že mi to neublížilo. Jeden z těch vypadených šroubků jsem našel někde mezi pořezaným dřevem, inteligentně jsem to tam všechno nasadil zpátky, následně to nechtělo pro jistotu řezat vůbec, jen to tak jaksi klouzalo, bylo mi hned jasné, že jsem to tam nasadil obráceně. V tomto okamžiku mně moje neohrabanost a téměř bych snad i řekl nešikovnost značně rozhodila, práci jsem sice dokončil ale radši jsem to už poklidil. Přežil jsem.

Pak jsem dělal všechno možný a po obědě se vydal zase spinkat, myslel jsem na hezké věci ale brzy mně vyrušil můj taťka, že prý mám s ním jít běhat. To jako můj šestapadesátiletý taťka. Trénovat už jsem nebyl ani nepamatuju a dnes v takový krásný den jsem byl odhodlán to zlomit. Vyrazili jsme, oběhli jsme spolu takový kolo asi 8km v celkem slušným tempu něco málo nad 5min/km a já jsem zase měl ten zvláštní, příjemný pocit, který mívám při běhání často, nedovedu to příliš popsat, zůstaňme tedy u charakteristiky "zvláštní, příjemný". Něco jako, že mně to baví, všechno je v pořádku a tělo mně poslouchá. Na konec jsem zabočil směrem k domu, taťka ještě pokračoval další 4km a pak se taky vrátil. Já jsem si doma lehl na koberec a čekal jsem ze mně můj mops bude olizovat pot z obličeje a z očních důlků, jak to většinou dělával, a taky z ramen a z břicha. Bohužel moc se mu do toho nechtělo třikrát mně lízl ne čele, odfkrnul si a odešel. V ledničce už nebyly žádný piva. Pozoroval jsem několikrát v posledních pár dnech že tatíkovi se nějak chce chodit večer po běhání (běhat tady chodí každý den) ještě do obchodu. Jednou říká, že jde pro pečivo, pak jako že se jde podívat jestli tam nemají pomeranče, a tak podobně. No, ne že by vždycky nedonesl nějaký to pečivo, nebo pomeranče, ale vzít těch šest lahváčů neopomněl nikdy. Špatně zakrývaný úmysl pro nás, kdo ho známe.

Dal jsem si pivo, pak jsme si asi hráli s dětma, nebo něco takovýho a pak jsem si šel lehnout tady sem, to téhle rozházené manželské postele pro jednoho, zbytek už je jednoduché domyslet. Za chvilku se svalím na bok, odhodím brýle, obejmu poštář a budu odfukovat. Není zas takový rozdíl oproti normálu.

Žena se zakrátko vrátí i s miminem z nemocnice, kde trčí už takovou dobu, já na druhý den brzo ráno vyrazím do práce a bude vše jako dřív, asi jo...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Fabiana Fabiana | E-mail | Web | 4. března 2012 v 16:24 | Reagovat

Pustila jsem si kantátu (neslyšela jsem ji něco přes rok a připadá mi, že se za tu dobu znatelně zhoršila. Nebo se můj vkus, týkající se klasické hudby, mění. Nebo ztrácí). Dříví řežu zásadně ruční pilou, na té není co rozbít, pokud se nezlomí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama