Nakolik mi ještě vůbec patří ty ruce, které tu teď drží volant? ...

Geburtstág

3. března 2012 v 0:09 | Dorian-gray |  Historická fakta
Sedím tentokrát doma ve své prázdné posteli, kolem jsou někde poházené nějaké kusy oblečení, taky samé kábly, na klíně mám počítač a píšu. Měl bych na to psaní v poslední době dost času, ale nechtělo se mi. Poslouchám medovou barokní hudbu a nechce se mi chrápat. V domě je nyní několik spících lidí, tak například moje dvě nejstarší děti, moji dva rodiče, a moje babička z matčiny strany. Sešli se tady aby s námi strávili nějaký ten čas a aby mi pomohli s péčí o domácnost v době, kdy je žena pryč.

Jako by se trochu zastavil čas, nebo aspoň zpomalil. Měl jsem nyní týden dovolenou a ještě budu mít příští týden. Tím pádem pojem "čas" ztratil smysl a jako cenná surovina ztratil svou hodnotu, je ho nekonečně mnoho. Snažím se uvědomit si atmosféru této doby, snažím se všechno si to tady zapapatovat. Kdy ještě v budoucnosti přijde tahle možnost, být takovou dlouhou dobu v této sestavě pohromadě. Je možné, že nikdy. A kolik takových situací/setkání/období proběhlo aniž bychom si to uvědomovali a zjevně se už nikdy nebudou moci zopakovat. Já si pamatuju nějaké věci z osmdesátých let, to byla tehdy zvláštní doba, byl jsem dítě a všichni kolem mně byli tehdy mladí. Byli tak mladí jako já jsem teď, nebo jen o pár let méně mladí. Doba byla úplně jiná než dnes. V čem jiná? No těžko říct, zas tak moc si to nepamatuju a žádná těžká moudra mě nyní nenapadají. Každopádně z těch lidí tehdy, jsou dnes všichni starší asi o pětadvacet let, a někteří tady nejsou vůbec.

Tak například se nikdy nevrátí to, že zajdu zavonit na Švesta, ten vezme svýho bráchu a půjdem si kopat na školní hřiště; stávalo u naší tehdejší základky jen přes ulici od paneláku kde jsme bydleli. Už asi nikdy nezajdu zazvonit na toho Švesta, aby šel se mnou ven, už nikdy se k nám nepřidá Míra Kučera, o kterém nám bylo jasné už tehdy, že je debil. Už nikdy nám nebude nadávat ta stará bába, že nám balon zapadl až na její záhonek s kytkama, už nikdy nám asi ta bába nebude nadávat do sopláků (do "sopláků" mi nadával potom vlastně ještě jeden člověk, hádejte kdo...). Asi proto že ona už je touto dobou u jinýho záhonku a pečuje tam o rostliny jaksi zespoda. Ani ten její barák, kterýmu jsem chtěl rozbít v pomstě okno, ani ten její smradlavej barák už tam nestojí. Ono tam nestojí už ani to hřiště, dříve bylo poměrně velký, fotbalový a bylo ze škváry, pak tam na jeho místě postavili placený tenisový kurty a druhé straně pozemku postavili školku pro děti, tu zase na místě běžecké dráhy, doskočiště, koulařskýho sektoru a malýho trávníku, kde jsme si kopávali. Jo a taky jsme tam stavěli vězení pro ploštice (pro "kurvy", jak jsme jim tehdy říkali). To jako nebyla nějaká narážka na prostituci, tyhle témata nám byly v našich dvanácti ještě dost vzdáleny, ale říkali jsme jim tak protože ti červení brouci byli prostě všude, prostě kurvy.

Už nidky asi nezažiju ten zvláštní strach ze školy, ten prazvláštní pocit, který se dostavil vždycky v neděli odpoledne, obzvláště, když byl v pondělí v plánu např. přírodopis (toho jsem se bál obzvláště, protože tam byla zlá učitelka, a nikdo mi neříkejte že to s náma myslela dobře, hovno, byla to píča)(stará), pak jsem se strašně bál taky češtiny, to hlavně proto že nám učitel chtěl vštípit základy řečnictví, to pro mě bylo hotové peklo. Měl jsem vždycky úzkostné stavy z veřejného vystoupení, a obávaný referát o knize, který každý dostal dvakrát do roka, to pro mně byl tehdy obrovský stres. Jako dítě jsem koktal a tak veřejný projev byl pro mně nutně směsicí ponížení a ponížení a ostudy a trapnosti a ještě jednou ponížení. Naštěstí se mi řeč později napravila a ještě později jsem byl schopen pozoruhodně sebevědomých řečnických výkonů i před větším publikem, než byla třída základní školy. Češtinář byl na rozdíl té kozy z přírodopisu vážně frajer, jeho výchova ve mně žije dodnes.

Češtinář byl náš třídní a když před nás předstoupil poprvé, vidím to jako dnes, řekl: "Jmenuji se Říhovský Jiří.". Měl nás na ještě na dějepis a byl přísný, spravedlivý a tvrdý. Občas nás i lískal. Měl delší vlnité vlasy, křivé zuby, časno žvýkal žvýkačku, která se mu někdy dostala kamsi mezi dáseň a jazyk a on ji pak dosti groteskním způsobem, pomocí několika mohutných žvejků vytáhl zase zpět, tím byl pověstný. Taky říkal, že základní věci, jako třeba jak se jmenoval první římský císař, to že musíme vědět i "vo půlnoci v největší vopici". A taky nám dával různé přezdívky, asi na základě souvislosti s nějakými historickými postavami, mně třeba říkal Roháči, no, není mi úplně jasné proč (jo a Švestovi říkal Šveste, to on mu to vymyslel, protože Švest se neuměl podepsat a svůj podpis komolil, původně se jmenoval Švestka). Vybavuju si taky jednu příhodu, která se ovšem nestala mně, třídní vzal tehdy dva kluky ze třídy na čundr, nebo snad na ryby, oba spolužáci tam prý vypili tak 2-3 piva, samozřejmě byli na šrot a poblili se (bylo nám tehdy tak 12 let, 6. třída). Dodnes mi není jasné, a upřímně, je mi to jasné čím dál míň - jak mu to mohlo projít? Vůbec jak mu mohly projít veškeré jeho pedagogické metody, které tady popisuju, viděno dnešní optikou, něco nemyslitelného. Ale já ho měl moc rád. Jó byl rok 1993.

Tákže je právě 23:59, 2. března a mojí ženě bylo dneska 31 roků, v tomto věku jsou prý ženy nejlepší, nebo se cítí nejlépe, nebo tak něco. Tak až se sem v pondělí vrátí, tak uvidíme. Osobně mám mírně obavy...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hankk hankk | 3. března 2012 v 7:24 | Reagovat

Dobře napsané, donutilo mě to dočíst do konce a dýchla na mě nostalgie doby. Jó a ženský, ty jsou nejkrásnější opravdu kolem třicítky !! :-)

2 Fabiana Fabiana | E-mail | Web | 4. března 2012 v 15:57 | Reagovat

1993 jsem ještě nebyla na světě. Věk, ve kterém se žena (vlastně člověk obecně) cítí nejlépe, je něco kolem nuly. Prostě není a je mu všechno jedno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama