Nakolik mi ještě vůbec patří ty ruce, které tu teď drží volant? ...

Prodám chatu

16. ledna 2012 v 20:42 | Dorian-gray |  Historická fakta
Značka draze...
...chci vás totiž odrbat. Ale né, snažím se prostě a jednoduše se jí zbavit. Absolutně nemám čas a asi ani chuť udržovat ten objekt v dobrém stavu, nemám možnost tam jezdit každý víkend jako důchodci a okopávat záhonky a natírat plot a plít trávu mezi kachličkama, a ještě nevím co takoví chataři vlastně dělají. Autem je to z mého byliště asi tři hodiny, a tak tahle chatička s malým pozemkem ve svahu u jedné moravské vesnice chátrá. Záležitost je to pro mně bolestná, ukazuje na mou neschopnost, a lenost, a hloupost, zažil jsem tam mnohé. A to tady teď napíšu.


Historie začíná někdy v šedesátých letech, kdy ji děda se svým bráchou postavili. Já tam byl poprvé asi někdy v polovině let osmdesátých na společné rodiné, asi týdenní dovolené. Byli tam tehdy asi tři moji vzdálení bratránci a jejich rodiče, taky moji rodiče, babička a děda. Teda vlastně nebyla to moje babička, ale nevlastní babička, dědova druhá žena, to jsem se dozvěděl později (jak cimrmanovské). Z těch bratránků pak vyrostli asi pěkní kreténi (no jsou to takoví normální lidé, ale nějak na mně nezapůsobili). Chatička byla původně nějaká skládačka přivezená z Kanady a má zvláštní konstrukci, stojí na kuřích nožičkách, na šesti nožičkách. Pod obytnou částí je parkovací místo pro auto, stavba je dřevěná, zděný je jen komín. Stojí ve svahu na vysočině nedaleko jednoho malého města, kde nedaleko je slavný hrad, mající býčí hlavu na erbu. Stačí jet z toho městečka směrem k jedné přehradě a zakrátko se dát doprava, proplést se mezi lesy a jste tam. Těžký zapadákov.

Historie pokračovala v druhé polovině let devadesátých, kdy mi tu chajdu děda dal. Tehdy jsem byl moc rád a byl jsem pyšný, vlastnil jsem nemovitost! To jsem ještě nevěděl, kolik zla to ještě nadělá mezi lidmi. Bylo tam krásně, noci tam byly černočerné a dny teplé a voněly. Všude kolem byly lesy, kam jsme dřív s rodiči chodívali a měli se z dnešního mého pohledu prostě nádherně, byli jsme mladí a já byl ještě dítě. Někdy kolem konce střední školy jsem tam, už jako pan majitel, pořádal několikeré párty. Pamatuju si na jeden silvestr, asi to bylo 99/00, chlastali jsme, byly tam holky a nějak se mi podařilo se tam nějak hnusně se pohádat s Halvičem, byl totiž tehdá mimořádně trapnej, a měl hodně blbé řeči, skončilo to tak, že jsem ho tahal za vlasy (měl jich na hlavě asi pět) a cloumal jsem s ním, on se pak urazil a chtěl odejít, jéénže byl na kaši a tak jsme ho nechtěli nechat, protože venku mrzlo a byl tam sníh a tma. Nechtěli jsme aby tam někde zdechnul, proto jsme mu zabavili boty (možná jen jednu botu), tím jsme ho sice zadrželi, ale on se urazil ještě víc. A od té doby už naše vztahy nikdy nebyly jako dřív. Nám ostatním se také trochu zkazila nálada, ale posléze se to zase zlepšilo, pamatuju si jak jsem asi zvracel z balkonu. Vypité flašky od šampusu se tam válely do jara, než roztál sníh a někdo je posbíral.

Pak si vzpomínám, že jsme tam jednou chlastali s mým nejlepším kámošem a vůbec vynikajícím člověkem, říkejme mu Antonín Vezekmín, jmenuje se Pavel. Chtěli jsme asi udělat nějakou větší akci, ale všichni se na nás vykašlali. Tak jsme šli sami, koupili jsme v nedválu každej litr rumu a seděli jsme tam (na chatě) a vykládali si, naše pevné pouto se tam ještě více upevnilo, nakonec jsme se objímali. Já jsem si tehdy myslel že on je moje milovaná dívka (která mně nechtěla), ale když jsem se probudil, zjistil jsem, že jsem se mýlil (a pokud myslíte na tohle, tak k ničemu nedošlo aby bylo jasno). I tak to bylo skvělé, ráno jsme se potáceli směrem k vlaku...

Také jsem tam byl jednou s Markétou. Přijela tehdy za mnou až z daleké Prahy. A tahle vzpomínka se mi zdá čím dál víc neuvěřitelná. Toulali jsme se spolu po těch lesích, kolem hradu, spali jsme vedle sebe, měli jsme se rádi, pamatuju si už jen na pár útržků a pamatuju si na její dlouhé blonďaté vlasy, jak mi padaly do obličeje. Jednou jsem byl také za ní, někde v nějakých horách spíš na severu země, už nevím kde to přesně bylo, byli jsme tam tehdy asi týden a poslouchali jsme hudbu, váleli jsme se po louce a chodili na procházky, spali jsme někde na patře jen na takových matracích a večer mi její vlasy padaly do očí a já byl prostě šťastný, tehdy jsem si to asi neuvědomoval, ale dnes vím, že jsem byl. Chtěli jsme tehdy jednou spát v seníku, bohužel k tomu nikdy nedošlo.

Na mou chatičku jsem potom ještě mnohokrát jel s mou dívkou, mou pozdější ženou, bývalo to dobré, jednou si ale pamatuju, že na mně byla nazlobená celý týden co jsme tam byli. Beztak kvůli nějaké pytlovině spojené s chlastem, to pro ni bylo typické. Když si na to vzpomenu, zabil bych ji. Tehdy jsem ale vydržel ještě hodně ponížení a tak jsem ji slabošsky nechal na živu. Pak jsem tam s ní byl jednou asi dva týdny v kuse, učili jsme se tehdy na státnice z chirurgie, bylo to ve dvatisícepátém, a musím povědět, že to bylo famozní. Spávali jsme každý den do deseti, měl jsem strašnou nechuť k učení, někdy jsme vůbec nevylezli z postele, tehdy jsem jí pověděl moje nejtajnější tajemství, a hodně jsme souložili. No ale pak jsme udělali ty státnice a život se dost změnil, myslím že od té doby jsme tam už na nějakou delší dobu nikdy nejeli. Žena pak tvrdila, že se tam bojí a s dětma už jsme tam vůbec nikdy nebyli.

A tady pomalu začínají nepříjemné věci, v roce šestém jsem se dozvěděl, že ta moje nevlastní bába, kterou můj otec, tedy její nevlastní syn ze srdce nenáviděl, tak tahle bába se snažila za mými zády zosnovat nějaký prodej té chaty. Převelice mně tehdy dopálilo, že nejednala ke mně otevřeně, ale nějak to strkala zadem přes mou mamku. Do telefonu jsme se tehdy těžce pohádali a už jsme spolu do její smrti nikdy nepromluvili. Ta na sebe ovšem nenechala dlouho čekat, krátce nato, asi za dva měsíce jsem se ženil, dva dny potom ji trefila mrtvice a za dalších pár měsíců bylo po ní. Myslím, že mně nenáviděla, stejně jako mýho otce, a stejně jako jeho ségru, byla to intrikánka. Ovšem, to že jsem ji urazil, se dotklo našich vztahů s dědou, ty, ačkoliv zůstaly přátelské a bolavá témata jsme neotevírali, tak ty vztahy už nikdy nenabyly dřívější srdečnosti. Děda zemřel v devátém a chtěl se tam, mám ten pocit, nechat rozprášit. Ale k tomu myslím nedošlo, není to asi úředně povolené, hm... Ale je tam pochován náš pes a moje želva, která s náma žila asi devatenáct let.

Tak takhle nějak to bylo, na minulosti mě může mrzet milion věcí a na další milion můžu s láskou vzpomínat. Mrzí mně, že jsem to skromné místo, které měl dědouš tolik rád, a že já jsem měl tolik rád jeho, že jsem zkrátka to místo nedokázal udržovat v dobrém stavu a podle jeho představ. Je mi to líto, ale nejde s tím nic dělat, jsem už takový, vzdávám se, nemám na to...

... prodám chatu. Zn. levně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Myslíte, že jsem debil?

ano
ne

Komentáře

1 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 16. ledna 2012 v 21:53 | Reagovat

A my prodáme byt v Hanušovicích i svybavením, 300 metrů od pivovaru Holba, snažíme se o to už tři čtvrtě roku, ale holt je to zapadákov, byť je tam krásně. nemáme už ale moc důvodů, proč se tam vracet.
Tak se nás zbavuje víc.
:)

2 dorian-gray dorian-gray | 16. ledna 2012 v 21:56 | Reagovat

[1]: vy jste z hanušovic, znám to tam celkem, jakž takž, ale vážně hrozný zapadákov, kde bydlíte nyní? Já vlastně celkem nedaleko...

3 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 29. ledna 2012 v 11:31 | Reagovat

[2]: Já tam nebydlím, koupili jsme tam byt dědovi, jenže ten se pak musel přestěhovat za námi a měli jsme to tam jako letní byt. Jinsk mé cesty kličkují Prahou. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama