Nakolik mi ještě vůbec patří ty ruce, které tu teď drží volant? ...

Setkání po letech

6. ledna 2011 v 21:44 | Dorian-gray
Tak dnes na den tříkrálový, na pravoslavné vánoce, došlo k významné nevýznamné věci. Sebral jsem vškerou odvahu a během týdne si domluvil schůzku s Markétou. Termín jsme určili na dnešek na 16:30, místo na zastávce MHD na Budějovické v Praze pod Reiffeisenbank. Celý den ráno, oběd a potom probíhal vcelku normálně byly přednášky, naštěstí lektor také nebyl žádný hujer, tak to ukončil o hodinu dřív. Potom jsem spal na pokoji a tak nějak jsem přežíval. Vzhldem k tomu že se mi blížilo rande vů, jsem byl v dobrém rozpoložení, byl jsem sice napjatý, ale dlaně se mi nepotily a ani jsem nebyl komicky roztržitý.

Prostě jsem byl najednou odvážný mladý muž, který zve dívku na procházku, nebo já nevím na co. Tenhle pocit jsem neměl už celé roky, když jdeme někam se ženou tak taková ta nejistota jak druhý bude reagovat a budeme-li se mít dobře, a aby to nebyl trapas, tak taková nejistota nebývá, jsme prostě na sebe zvyklí a tak naše dny jsou celé zvyklé. Dnes to bylo samozřejmě jiné, šel jsem za jinou dívkou. Měl jsem ji kdysi rád aniž bych si to nějak výrazněji uvědomoval, jé když si na to vzpomenu! Zažili jsme toho tehdy spolu málo, tak jsme spolu tehdy nějak byli nebyli, ona bydlela v Praze a já u Brna, pravidelný kontakt vlasně nebyl možný, párkrát jsme jeli na chatu (cottage), buď ke mně, nebo k nim, a mám za to že mi bylo dobře. Nikdy jsem ji vlastně nebral jako partnerku, jednou jsme se tedy domluvili jako že spolu tedy chodíme, bylo to u ní na chajdě někde v Orlických horách (kde to bylo mi řekla až dnes, už jsem to sám zapomněl), nějak neochotně jsem tehdy svolil že teda jako ano. Logicky byla tehdy vidina, že zakrátko odjedu a zase se delší dobu nebudeme vidět. Tak se také stalo. Byla to strašně hodná holka. Dnes měl přijít den kdy se znovu potkáme, události na chatě v OH se datují rokem 2000, jestli ne náhodou 1999, asi spíše ale 2000, protože tam byly pole plné vysokého žlutého obilí a my jsme se poznali až v půli srpna 99´, muselo to být o rok později. Od té doby jsme spolu byli ještě několikrát, občas zajela do Brna do Bystrce a v klubu Bystrouška hrála s kapelou. Vzal jsem občas ženu, že půjdeme na koncert. Ženě se tam tehdy nikdy nelíbilo, bylo to celkem na pytel. Prohodili jsme s M. maximálně pár slov a zase si šli každý po svém. (proč to sem vůbec píšu? tyhle věci? proč ne?).

Šel jsem směrem k bance na Budějovické rychle, abych si to náhodou nemohl rozmyslet, šel jsem na poslední chvíli abych tam nemusel čekat. A měl jsem obavy. Od těch dob jsem se změnil já, změnili se všichni lidé a změnil se svět. V době, kdy jsme se poznali jsem neměl mobilní telefon a ještě dlouho potom ne. Připojení k internetu bylo snad ještě vytáčené a za cenu telefonního hovoru. Můj měsíční rozpočet tehdy býval do 2000 korun a to včetně všeho chlastu a stačilo to. Měl jsem před sebou nekonečnou vysokou školu. A ještě pár měsíců svobody než můj život nabral svůj dnešní směr. Milionkrát mezitím jsem myslel na Markétu a chtěl ji chytit za pas, za ruku za cokoliv, mnohokrát jsem na ni myslel a idealizoval ji. Dřívější setkání nebylo možné, zejména kvůli žárlivosti jednoho určitého člověka (napovím že její partner to teda nebyl).

(zde se mi článek částečně smazal při pokusu o odeslání, a odjebalo se mi kus textu!)

Poznal jsem ji hned, tlačila kočárek s dvouletým klukem, který, jak se pak ukázalo je takovej malej japončík. Byla přírodního vzhledu, bez makeupu, bez naušnic, byla těhotná, ale nebylo to na ní vidět. Aby nebylo malýmu zima, tak jsme zapadli hned za rohem do picérky. Jo a měl jsem poměrně hnusnou sýrovou pizzu, hm. Vykládali jsme si o práci a o nějakých společných tématech, je taky lékařka. Řekla že klidně bude dělat něco úplně mimo medicínu, ok, s tím souhlasím. Položil jsem ji nenápadnou důležitou otázku, jak se má. Má se skvěle a je naprosto spokojená. Probrali jsme spokojenost do důsledků, řekla, že opravdu jí nic nechybí, po ničem netouží, všechno a má a je ráda, že jsou lidé kolem zdraví. No dobrá. Neshoduje se to sice s mým světonázorem "Život je touha", ale oponovala tím, že touží být pořád doma s rodinou, to jest jejím smyslem života, co nejvíce s parntrem a dětmi. Za tu dobu tedy proměna jako hrom. Nemůžu říct ale, že by z ní byla mamina. Společně jsme se vysmáli těm matkám, které na facebooku vylepí svou fotku s dítětem a čekají a nadšené ohlasy těch přitakávačů jak jim to sluší a jak je malý sladký. Ačkoliv má žena je podobného ražení v trochu menší míře. Vysmáli jsme se materialistům, kteří chtějí aby ostatní obdivovali jejich nové auto a televizi s vééélkou úhlopříčkou, čert vem televizi.

Moje obavy že setkání se stane fiaskem se nenaplnily, ba naopak, měli jsme se dobře a trapas nebyl. Zdálo se že mně opravdu ráda vidí, a já moc rád viděl ji. Taky jsem ale viděl tu změnu, kterou prodělala, a rozdíl je to podstatný. Nakonec musím pověděti, že nevím co si mám celkově myslet. Naše životy se vlastně odvíjely podobně, škola, práce, děti, rodina, materiální zabezpečení... nezdám se sám sobě nějak příliš šťastný, nevím. Asi budu jiný.

Táákže, pozvala mně ještě na koncert někdy za týden dva, to bych šel. Líbí se mi jak zpívá, dělají nějakou keltskou hudbu.

Hm...takže lidské osudy nám divergují, měl bych se s tím símřit a nebabrat se věčně v minulosti. Život asi už bude takovej... Líbám vás všechny na šíji, páč je to hezké místo. Hlavně ale Vás.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 tynkakroupova tynkakroupova | Web | 7. ledna 2011 v 14:08 | Reagovat

Krásná nostalgie, krásný sentiment. Líbání na šíji mám ráda, máte vkus.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama