Nakolik mi ještě vůbec patří ty ruce, které tu teď drží volant? ...

Evžen, lovec žen

25. ledna 2011 v 17:10 | Dorian-gray |  Historická fakta
Tak ani nevím, jestli je to ještě zajímavé, nebo už trapné. Jedna taková věc, která mně zajímala v posledních několika týdnech po Novém roce došla v noci ze včerejška na dnešek zajímavého rozuzlení. No zajímavého, no dopadla vlastně úplně normálně, tak jako se dalo předpokládat a myslím, že jsem to i já takto předpokládal. Co si na tom cením nejvíce, je ten zvláštní takový sociální experiment, o který jsem se pokusil. Jeho výsledek je z větší části jasný už teď, z té menší části se ještě musí časem vyvrbit. Kdo se tu trošku orientuje, ví, že tématem mého experimentu je, jak jinak, láska, ten povznášející cit. Jestli chcete vědět jaký konec to vzalo s IB, račte čísti dál.


Začněme přestavením postav. V hlavních rolích včerejšího absurdního dramatu jsem byl samozřejmě já, pak také IB květnatě popisovaná dříve. Neméně důležitou postavou, která ovšem měla spíše roli statisty, byl H. (jmenuje se Jan, proto zkratka H. a zapůsobil na mně, čili mu nebudu dávat vtipné přezdívky). H. je přítelem, nebo snad snoubencem IB. Křoví pak dělala kapela Smutný Slymák (ano slymák) a jevištěm bylo pro hlavní dějství sklepní prostranství klubu "Blues sklep" ve staré Praze.

Na místo jsem dorazil s menším zpožděním, z metra jsem vystoupil na Muzeu a chtěl jsem cestou vidět ten póvl na Václavském náměstí - viděl jsem ho. Prošel jsem se. Do klubu v Liliové ulici jsem se nakonec nějak proklestil těmi nerovnými uličkami, nakonec se to podařilo. Přišel jsem ke stolu, poznal jsem je, ačkoliv seděli ke mně zády, na první pohled, H. jsem viděl předtím jen na fotce, ale jeho kudrnatá hlava se nedá zaměnit. No a tak jsme seděli, pili jsme pivo, něco jsme si vykládali, trošku taky o sportu. H. byl dříve atlet a také jako já se věnoval nejdelšímu sprintu, jeho osobák 47,8s je jedním slovem kua-dopytle-hyper-emejzing-počertech dobrej čas. Aby bylo jasno, tak já se dostal nejlépe na 50,97s, a to ještě měli poruchu stopek, takže to jakoby zlepšovalo výkony. No a pak začali hrát.

Bylo to jakýsi blues, originální slova, zajímavej projev, uchvacující foukací harmonikář, hráč na cello, za bicím prý zvoník do sv. Víta (bez hrbu). Jo a taky dvě kytary. Elektrický. U stolu jsme tedy seděli tři a já jsem pomalu začínal přemýšlet, jak to provedu. Došlo na to až po přestávce, mezitím jsme naklopili pěknejch pár kousků, H. se s tím nemazal. Až těsně před koncem koncertu mi šel H. pro další pivo. Zrovna bylo pár vteřin ticho mezi písničkama, to byla moje šance. Nahnul jsem se k IB a povídám: "Dovedeš udržet tajemství?", aniž bych čekal na odpověď jsem dodal:"Tajně tě miluji! Ale nikomu to neříkej!". Vypadlo to ze mně jakoby nic, téměř samozřejmě jako když se řekne "Kde je tady nádraží?". V její tváři se zobrazila pravda o mé osobě, bylo to v momentě, v okamžiku překvapení, čili čistý nehraný výraz směsice pocitů, který jí byl vidět na očích. Hlavně jistě překvapení, kombinované s obrazem hrůzy, čásečně despekt, nebo něco "lajk det", možná, že i trocha lítosti se tam zableskla. Neříkala nic. Každopádně negativní věci převládly. Pak jsem se několik dalších minut věnoval sledování hudebníků, jak jim to jde. Vrátil se H. a donesl mi pivo, nějak mi moc nešlo se jim dívat do očí v tuto dobu. Jak to jinak asi mohlo dopadnout? Ptám se Vás a ptám se sám sebe, zajdu na pozvání dívky, v podstatě páru na akci, a tam budu říkat takovéto věci? I jsem se trošku bál abych nedostal přes držku, stát se může ledacos. Mou obranou budiž fakt, že jsem nelhal, a nejdnal jsem ve zlém úmyslu. Víte, pamatuju si z mládí matně co je to láska, nebo takováta akutní zamilovanost, a tohle přece jenom, má určité podobné rysy.

Uběhlo pár chvil, za krátko to přešlo a mohli jsme se dál zase bavit. Ten odsuzujícně-pohrdavě-lítostivě-zděšený pohled vymizel z jejích očí. Dali jsme si ještě jedno, povídali jsme si, bylo to hezké, dva jsme něco věděli, H. nevěděl nic. Bylo mezi námi o něco více jasno a moje nálada byla klidně šťastná.

Dali jsme si s H. zelenou.

Šli jsme pryč.

Cestou po nábřeží H. zpíval, dříve chodil do sboru, a musím říct, něco na něm je i jako na zpěvákovi. Červeným autobusem na černo a pak mně to u hotelu zastavilo, vystoupil jsem. Bylo půl druhé v noci a já tiše zalehl do postele (rifle a boty jsem si mezitím sundal), ráno mně trochu bolela hlava ale ještě dobrý. Pak jsem jí napsal přece jen trochu komentáře k tomu večeru, odpověděla rychle něco ve smyslu, že má moc ráda H. a že jinak to nejde, a ještě nějaké takové ty milé věci které se píšou do zpráv zhrzeným ctitelům. Takový je stav v přítomnosti.

Diskuse: Co čekal dorian-gray? Asi něco jako toto. Možná by se byl dal rád nechal překvapit příznivějším, mateřštějším přijetím jeho sdělení, to ano. Ublížil tím své rodině? Ne, ačkoliv vyslovil tato slova, tak ta myšlenka, ten pocit existoval už předtím a vznikl bez ohledu na to, jestli DG chtěl, nebo ne. Proč to udělal? Ze zoufalé touhy být upřímný a věčně nemlžit. Z obdivu a okouzlení.

Z Prahy pro blog.cz dorian-gray
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Dorian se ve věci IB zachoval:

jako lidská zrůda 15.2% (5)
jako typický chlap 21.2% (7)
jako romantik 36.4% (12)
jako "loser" 12.1% (4)
jako něco jiného... v komentářích 15.2% (5)

Komentáře

1 lenny lenny | Web | 25. ledna 2011 v 19:22 | Reagovat

Teda, máš můj obdiv. Já jsem v podobné situaci mlčela a mlžila, i když jsem si nepřála nic jinýho, než aby se zeptala a já jí to musela říct (něco ve stylu "nechtěla jsem ti tím kazit večer, ale přece ti nebudu lhát, žejo"). Dneska si myslím, že je lepší to rozseknout, a tohle je docela zajímavý a sebevědomý způsob. Chlapský, proto hlasuju pro možnost 2. Kdybych měla možnost návratu k minulým věcem, chtěla bych udělat něco podobného a pak se jako ty dívat na její výraz, hmmm...

2 vecernihvezdicka vecernihvezdicka | Web | 25. ledna 2011 v 20:23 | Reagovat

Bravo!!! Jste fakt borec!!! Zvýšil jste můj obdiv k Vám o 300%. Teda, fakt jste skvělej. Z reakce IB si nic nedělejte. Ještě ráda přileze (jejda, co to tady říkám? Ne, nebojte, neutěšuju, konstatuju!). Nebojte, přileze.

3 Mami Mami | 25. ledna 2011 v 23:18 | Reagovat

romantické... jednou jí to potěší, ale ještě o tom neví...

4 Johanka Johanka | Web | 26. ledna 2011 v 14:08 | Reagovat

Jakmile někdo pozná pravdu, nic víc už ho nenaplňuje. Ublížení? Komu může ublížit pravda? Jen tomu, kdo jí sám nemá odvahu žít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama