Se světem mi vlezte na hrb na Blog.cz

Včera jsem viděl jednu fotku, měla rozměry asi 1x1cm a z poloviny byla zastřená nějakou kytkou. Na snímku byly ruiny, sedm sloupů chrámu dávno mrtvého boha. Na tom malém obrázku silueta tak typická, že není možná záměna s ničím jiným. To místo jsem zřel naposledy (ještě se tam hodkám vrátit) někdy v létě v roce 2003, na přelomu července a srpna. Stálo hodně úsilí dostat se až tam, cesta trvala dlouhou dobu a byla to dřina, leč příjemá. Jen od startu (vyráželi jsme ze Slovenska) do přístavu v Terstu bylo asi 700km a osm dní cesty, nebo snad 800km a sedm dní cesty, zkrátka tak nějak. Samá rovina do Komárna, přes Zirc, Balatonfüred, Hévíz, Ptuj, Ljublanu, Celje, nějakou díru na hranicích, Villa Opicina a Terst. Musím uznat že pohled na přístav s vrchu s kopce nad městem byl po týdenní cestě velkou odměnou. Cesta dál byla naplánována tak, že žádné plány nebyly. Věděli jsme sice jaký je jízdní řád lodí, ale to je tak vše, pořízení zpátečního lodního lístku pro dva lidi stálo tehdy asi 150 eur, a to podotýkám, že cesta jedním směrem trvala dvě noci a jeden den. Jednalo se sice o nejlevnější možnou variantu zahrnující nocleh venku na palubě za zvuku lodních motorů (ty se na noc nevypínají) a to že to bylo bez jídla je snad jasné, (na začátku věty jsem napsal sice, musím pokračovat - ale) ale co. Jestli je něco pohoda na světě, tak je to cestování lodí, loď je místo kde se zastavil čas, člověk tam nemůže nic uspěchat, nic zameškat, je to oáza stojícího času na pomalu se pohybující ocelové...  ocelové... lodi. Z přístavu v Patrasu, kde ta ocelová věc pak měla konečnou je to onomu rozbořenému chrámu několik (200?) kilometrů po pobřežní silnici na východ přes Rio (most Rio - Antirio tehdy ještě nestál, nebo nevisel?), Kiato, snad Diakopto (nebo Kalavrita?) jestli si to nepletu. Po cestě, a to už jsme byli skoro tam (cíl ale nebyl stanoven), jsme se ještě zastavili u dalšího zbořeniště, a to u toho, které se zove v místní řeči Archaia Sykionia. Nedaleko od toho místa jsme se s mojí spolucestovatelkou strrašně pohádali, no spíš ona se strrašně nasrala na mně. Rozešli jsme se ve zlém. Tehdy jsem cítil, že se můj život láme, že je opravdu právě teď ten okamžik kdy se rozhoduje o mnohém. Jazýček vah se, jako potom ještě několikrát, tehdy přiklonil na stranu zodpovědnosti, nesobeckosti, podřízení, vstřícnosti, úcty k trvalým hodnotám, a také k stádnosti, obyčejnosti a šedosti. Naše odloučení trvalo několik desítek minut. Chápejte, měl jsem u sebe všechny naše peníze, byl jsem jediný kdo se tam dokázal domluvit, byl jsem mužského pohlaví (dá se říct že jsem byl muž), měl jsem u sebe náš stan. Tak jsme se k sobě vrátili (ano byla to moje budoucí žena). Druhý den jsme byli v tom rozbitém městě a taky na jeho akropoli a jen tak jsme se tam procházeli. Povečeřeli jsme a ptali se vrchního kde se tady dá levně přespat, možná že to byla TA vrchní, a myslím že byla polka. Zeptala se šéfa a ten říkal: "Máme místo na střeše, jedli jste u nás, tak vás tam necháme.". Rozbalili jsme se tak na střeše restaurace, která bezprostředně souvisela s vykopávkama různých starých domů, vlastně poblíž jejich starověké hlavní ulice, která byla při pohledu ze střechy na akropoli po pravé ruce a kousek za ní na návrší byl ten chrám. Možná někde na té ulici se dověděl někdy kolem r. 68 jakýsi stárnoucí neperspektivní voják Vespasianus, že bude velet invazi do Judey (tak alespoň praví Feuchtwanger), byl to pro svět zlomový okamžik. Vesp. byl dostatečně podceňovaný a zdánlivě neškodný na to aby mohl mít svěřenu takovou pravomoc. Krátce na to po smrti Nerona a v následující politické nestabilitě se ukázalo výhodným být v čele silné armády. Jeho plán dovést ji do Říma a stát se pánem světa měl zelenou...

Byla to krásná, teplá, mystická noc, my jsme byli na cestách a byli jsme svobodní a šťastní. Pak jsme to tam ještě trochu pojezdili a za dalších asi črnáct dní jsme byli zpátky doma.