Nakolik mi ještě vůbec patří ty ruce, které tu teď drží volant? ...

Listopad 2010

Rodiče, televize a barbaři

20. listopadu 2010 v 17:24 | Dorian-gray
Jsem právě v malém městě jménem K. nedaleko od Brna a sedím za pracovním stolem svého otce a zrovna mám nestřeženou chvilku a tak nedělám nic. Musel jsem na tuto návštěvu ačkoliv se mi vůbec nechtělo, v poslední době bylo relatvině málo pozitivních věcí ale zato negativa vyloženě žádná. Měl jsem prostě se sebou jiné plány. V pátek večer byl po práci večírek, slíbil jsem že přijdu, šéf totiž měl čtyřicet a já tohle zaměstnání brzy opustím, navíc jsem chyběl na posledních pracovních chlastačkách, považoval jsem proto za samozřejmé, že se zúčastním. Avšak samozřejmé taky bylo, že jsem na to zapomněl a místo toho jsem na stejný den slíbil mamce, že přijedem do K. Jsem pěknej vůl. Potom jsem se tedy musel ztrapnit tím, že jsem účast na akci odřekl. Dnes se taky hrál v dědině jménem P. volejbalový turnaj, kterého bych se byl býval zúčastnil a byl bych se býval dobře bavil, hrál, pil pivo od rána minimálně do odpoledne, jo a párky bych jedl. Jenomže já nejsem v P. ale trčím v K. a nehraju, nepiju, nejím, sedím tu a byl bych se býval nudil, kdybych nyní nepsal tenhle blog. Tak taková je situace.

Rodiče mí jsou jinak fajn, máme dobré vztahy. Ještě lepší vztahy mají spolu ale moje mamka a manželka, to je poměrně raritní, jde přece jen o tchýni a snachu, ale je to tak. Projevuje se to tím, že ženský jsou nyní spolu v Brně na tom mnou nenáviděném "shoppingu". Nenáviděném proto, že si nedovedu představit, že se toho někdy zůčastním, ale ve skutečnosti jsem rád když na celý odpoledne vypadnou, mám je rád, ale znáte to, myslím že už jsem tyhle postoje obhajoval někdy dříve. Co mně tady ale sere je neustále puštěná televize. Když jsem před pěti lety z tohoto bytu odcházel a začal vlastní život (lépe sdílený život se ženou) televizi jsem nekoupil. Ne že bych na ni neměl peníze, bylo to úplně záměrné a plánovité. Ten přístroj, nebo lépe fenomén mně vadil už dlouhodobě před tím. Je tisíc důvodů proč nesnášet televizi jako pojem, jako společenskou entitu a já je tu nechci uvádět. Všechny tyhle důvody jsou mi lhostejné, mně totiž vadí jediná naprosto konkrétní věc. Televize modifikuje názory v populaci a je nástrojem propagandy. Proto ji nenávidím a nikdy si ji nekoupím. Ano i noviny a rádio, a internet jsou nástroje propagandy ale v těchto případech je daná mnohem větší svoboda ve vyhledávání zdrojů informací. Nevěřícně navíc kroutím hlavou když slyším lidi, jak si vypravují, co viděli včera večer v seriálu, v nějakým debilním seriálu, ze kterýho zvracím po vyslechnutí prvního rozhovoru nevěrohodných hrdinů (kterýhokoliv seriálu). Nebo když lidé sborově pláčou nad osudy ubohé Aničky. Ano je to hrozné že asi bylo zabito dítě, ale má její život větší cenu, než jakýkoliv jiný zmařený život dobrého člověka? Navíc se konkrétně tímto dost pranýřují úchyláci, s nimiž soucítím, jsouc jejich vzdáleným bratrancem. No tohle nechci dál rozebírat. Zkrátka televize do nás hustí svoje názory a nám stačí pasivně sedět někde v blízkosti. Noviny nebo internet musí člověk aktivně vstřebávat a v tom je ten asi podstatný rozdíl.

A teď se ještě zmíním o jedné větě, která mně velice zaujala. Četl jsem knihu o dějinách Británie, a zrovna krátce po začátku byla nějaká zmínka o okamžiku kdy římské legie definitivně opustily britské provincie, bylo to někdy po roce 400 n.l. Doba to byla tak temná, že pochybuji, jestli tehdy vůbec svítilo slunce, myslím, že muselo být permanentně šero a mlha a teplota tak do 10°C. Ta věta zněla hrůzně a konkrétně takto: "Poslední den onoho roku překročili barbaři v mohutných počtech Rýn.". Nebudu to dále rozvádět, nechám příležitost průchodu vaší vlastní představivosti. Původně jsem sice zamýšlel napsat na toto téma příběh, ale asi je to na mně moc velké sousto. Tak asi zůstanu u obrázku těch zarostlých lidí valících se přes studenou kalnou řeku za vidinou kdo ví čeho. Za vidinou kdo ví čeho.

Maličkosti rozhodují...

15. listopadu 2010 v 18:41 | Dorian-gray
Včera jsem viděl jednu fotku, měla rozměry asi 1x1cm a z poloviny byla zastřená nějakou kytkou. Na snímku byly ruiny, sedm sloupů chrámu dávno mrtvého boha. Na tom malém obrázku silueta tak typická, že není možná záměna s ničím jiným. To místo jsem zřel naposledy (ještě se tam hodkám vrátit) někdy v létě v roce 2003, na přelomu července a srpna. Stálo hodně úsilí dostat se až tam, cesta trvala dlouhou dobu a byla to dřina, leč příjemá. Jen od startu (vyráželi jsme ze Slovenska) do přístavu v Terstu bylo asi 700km a osm dní cesty, nebo snad 800km a sedm dní cesty, zkrátka tak nějak. Samá rovina do Komárna, přes Zirc, Balatonfüred, Hévíz, Ptuj, Ljublanu, Celje, nějakou díru na hranicích, Villa Opicina a Terst. Musím uznat že pohled na přístav s vrchu s kopce nad městem byl po týdenní cestě velkou odměnou. Cesta dál byla naplánována tak, že žádné plány nebyly. Věděli jsme sice jaký je jízdní řád lodí, ale to je tak vše, pořízení zpátečního lodního lístku pro dva lidi stálo tehdy asi 150 eur, a to podotýkám, že cesta jedním směrem trvala dvě noci a jeden den. Jednalo se sice o nejlevnější možnou variantu zahrnující nocleh venku na palubě za zvuku lodních motorů (ty se na noc nevypínají) a to že to bylo bez jídla je snad jasné, (na začátku věty jsem napsal sice, musím pokračovat - ale) ale co. Jestli je něco pohoda na světě, tak je to cestování lodí, loď je místo kde se zastavil čas, člověk tam nemůže nic uspěchat, nic zameškat, je to oáza stojícího času na pomalu se pohybující ocelové...  ocelové... lodi. Z přístavu v Patrasu, kde ta ocelová věc pak měla konečnou je to onomu rozbořenému chrámu několik (200?) kilometrů po pobřežní silnici na východ přes Rio (most Rio - Antirio tehdy ještě nestál, nebo nevisel?), Kiato, snad Diakopto (nebo Kalavrita?) jestli si to nepletu. Po cestě, a to už jsme byli skoro tam (cíl ale nebyl stanoven), jsme se ještě zastavili u dalšího zbořeniště, a to u toho, které se zove v místní řeči Archaia Sykionia. Nedaleko od toho místa jsme se s mojí spolucestovatelkou strrašně pohádali, no spíš ona se strrašně nasrala na mně. Rozešli jsme se ve zlém. Tehdy jsem cítil, že se můj život láme, že je opravdu právě teď ten okamžik kdy se rozhoduje o mnohém. Jazýček vah se, jako potom ještě několikrát, tehdy přiklonil na stranu zodpovědnosti, nesobeckosti, podřízení, vstřícnosti, úcty k trvalým hodnotám, a také k stádnosti, obyčejnosti a šedosti. Naše odloučení trvalo několik desítek minut. Chápejte, měl jsem u sebe všechny naše peníze, byl jsem jediný kdo se tam dokázal domluvit, byl jsem mužského pohlaví (dá se říct že jsem byl muž), měl jsem u sebe náš stan. Tak jsme se k sobě vrátili (ano byla to moje budoucí žena). Druhý den jsme byli v tom rozbitém městě a taky na jeho akropoli a jen tak jsme se tam procházeli. Povečeřeli jsme a ptali se vrchního kde se tady dá levně přespat, možná že to byla TA vrchní, a myslím že byla polka. Zeptala se šéfa a ten říkal: "Máme místo na střeše, jedli jste u nás, tak vás tam necháme.". Rozbalili jsme se tak na střeše restaurace, která bezprostředně souvisela s vykopávkama různých starých domů, vlastně poblíž jejich starověké hlavní ulice, která byla při pohledu ze střechy na akropoli po pravé ruce a kousek za ní na návrší byl ten chrám. Možná někde na té ulici se dověděl někdy kolem r. 68 jakýsi stárnoucí neperspektivní voják Vespasianus, že bude velet invazi do Judey (tak alespoň praví Feuchtwanger), byl to pro svět zlomový okamžik. Vesp. byl dostatečně podceňovaný a zdánlivě neškodný na to aby mohl mít svěřenu takovou pravomoc. Krátce na to po smrti Nerona a v následující politické nestabilitě se ukázalo výhodným být v čele silné armády. Jeho plán dovést ji do Říma a stát se pánem světa měl zelenou...

Byla to krásná, teplá, mystická noc, my jsme byli na cestách a byli jsme svobodní a šťastní. Pak jsme to tam ještě trochu pojezdili a za dalších asi črnáct dní jsme byli zpátky doma.

Tajné místo za domem

14. listopadu 2010 v 16:37 | Dorian-gray
kopce
Tak tímhle směrem se dívám
většinou když jdu s psékem ven,
tady přemýšlím o všech osudech předešlých generací,
zadumaný jen.
O dávné, chladné, krudé době snívám
o liském utrpení všech časů,
protože ty kopce to celé mají v paměti.
Co je proti nim má malá schránka na duši?
Co proti jejich klidu moje napětí?
Co je proti nim ten lidský rod?
Ta hrstka prachu oživlého.
Zde je s věčností můj styčný bod.

-

A tuhle příšeru sem chodím denně třikrát venčit, a nejenom sem. No a představte si, musí začít kadit zrovna když mu chci udělat hezkou fotku.
pesan
pozn.: foceno upatlanou optikou telefonu Nokia 2680 (nebo tak nějak), protože foťák nemůžu najít.

Nudné věci

14. listopadu 2010 v 12:07 | Dorian-gray
Je tu nový den, je 11:02. Ale já jsem ho započal už těsně po půlnoci, kdy jsem jechal do nemocnice, šel jsem upršenou dlouhou rovnou ulicí a do uší mi hrála jakási hudba, abych zapomněl. Nedlouho potom jsem se tou stejnou ulicí vracel zpět domů, lehl jsem na chvilku do postele, bylo kolem půl jedné. Tři hodiny na to už jsem zase stál v dešti před domem a vyrážel do noci. Ach ubohý já, proč mi není dopřáno nedělat nic. Odstavec dopisuji v 12:47, mezitím bylo hoodně roboty.

Začíná mi docházet, že mně do autorského klubu asi nevzali, nevím jestli jsem se nějak špatně nepřihlásil, či co. Nebo možná používám moc často nežádoucí slova, nebo možná nadávám na dobré věci a chválím ty špatné. Zkrátka, mně nevzali. Nevím jestli by měli poslat nějaké vyrozumění a zdůvodnění, ale myslím že vzhledem k počtu žádostí asi ne. Ha stejně si myslím že ty moje kydy admini autorského klubu ani nečetli, nejspíš je odpudil už můj skvělý, propracovaný design vzhledu na modro natřeného plotu. Aále co, já jsem si ho za tu dobu celkem oblíbil. Ani vlastně nevím, jestli mám chtít aby tyhle věci četlo hodně lidí. Tak se jim asi na ten jejich slavný AK vybodnu a dále budou moje příspěvky trčet mezi fotkami milého citrusu, laviny v aprílu, bíbra a podobných bezduchých loutek. Jo a selena gomes, jo ta taky.

No a taky musím říct, jak jsem včera psal o té dívce s vlasama (vím, jsem už s tím trapný, ale ona je opravdu zajímavá a atrahuje mně), tak jsem ji potom vážně viděl. Stála za sklem recepce na centrálním přijmu a telefonovala, jak jsem přicházel, otočila se zády a šla pryč. Bylo to kolem půlnoci ze včerejška na dnešek. Takže celkem vzato nedošlo ani na kontakt očima, a to je romantika dost malá i na moje poměry. Potom jsem kolem toho místa prošel tu noc ještě asi pětkrát, ne přesně pětkrát. Zpátky, tam, zase zpátky a potom před pátou ráno tam a zase zpátky, tak to bylo, jenže místo už bylo opuštěné, nikdo tam neseděl, nikdo netelefonoval, bylo tam prostě pusto. A já byl docela spokojený. Je dobré když obě východiska ze situace jsou správné. Mohlo se stát, že by tam byla a já bych za ní šel a plácl nějakou blbost. Takhle se alespoň nic nezvoralo.

Na tomto článku pracuji už druhý den, né proto, že bych si dával tolik záležet, spíš mně furt někdo otravuje a vytahuje od psaní. Už jsem pokročil v problematice AK moje žádost je aktivní a na 195. místě v pořadí, posuzuje se 10-15 uchazečů jednou za týden až dva, a jsou u čísla 11. Než umřu tak se tedy snad někdy dočkám. Včera večer jsem chtěl jít na nějaký rockový nebo metalový večer do H klubu. To je opravdu fantastické místo, byl jsem tam dosud jednou, tehdy s tajemníkem, tehdy tam měl koncert jeho učitel angličtiny, snad můžu povědět že se jmenoval Phil (říkejme mu Filouš). Filouš je asi 40ti letý chlápek, angličan, bydlí někde za pár kopečkama směrem na západ. Hraje tvrdou muziku se svým kámošem, hubeným chlapíkem, fotografem. V H klubu jsem viděl znovu něco podobného co v doupěti jménem THC v Brně kdysi v minulém století, jméno hovoří za vše. Temné, zaplivané chodby, pomalované zdi, hluk a lidé s různýma věcma na hlavách, extravagantní účesy, povalující se mladí opilci. Pach kouře. Pivo v kelímku a zcela jiná atmosféra než na místech které běžně navštěvuju já, suchý, trapný člověk. Nahoře pod střechou je několik dřevěných lavic a výčep, zde se schází budoucí městská elita. Byl jsem tehdy opravdu nadšen a místo mě hluboce zaujalo, bohužel i během tehdejší návštěvy jsem byl obtížen služebním mobilem, takže netrvalo dlouho a ozval se DrD. a něco chtěl. V takovém klubu se mobil musí držet pěkně v ruce, a displejem namířen k očím, neboť zvonění není absolutně slyšet a vibrace, hmm, jsou nespolehlivé. No a včera vše dopadlo stejně tak, že jsem nikam nešel, protože mně stále honili do práce a tak akorát jsem trajdal sem a tam po naší dlouhé, rovné, tmavé ulici, která spojuje nemocnici a naše strašidelné sídliště.

Publikuji tento nesourodý text. Vznikal více než 24 hodin (je 11:54 druhý den), tedy s dlouhými přestávkami a honily se mi hlavou přitom různé věci. No je mi líto to jen tak smazat… tak asi proto …

Červen/červenec 1998

13. listopadu 2010 v 23:10 | Dorian-gray
Tak a jsem sám doma a mám proto přístup ke skeneru a můžu proto nafotit nějaké archiválie z mých deníků. Původně jsem chtěl zde zveřejnit staré verše, ale shledal jsem je ubohými, zde vědomně neguji, co jsem prohlásil nedávno v závěru jenoho z článků, opravdu je to dost ubohý výtvor. Místo toho se budu věnovati próze, vlasně literatuře faktu. Naskenoval jsem tři stránky z deníku, zabývají se obdobím mezi 24. červnem a 6. červencem 1998. Měl jsem tehdy narozeniny a udály se zajímavé věci. Je to vlastně první stránka toho denníku, který jsem tehdy pojmenoval Díl I. Komentáře jsou v závorce kurzívou. 
strana 1
 24.6. St
       Ve škole umývám lodě a brzo jdu domů. Mám 17. narozeniny a je to takový divný. Celej den su doma a je to docela nuda. Je mně 17 a přijal sem na schodech gratulace od skoro všech lidí co jsem potkal. dostal sem čokoládu a ta situace byla taková divná.
25.6. Čt
       Ve škole je to nuda. Přednášky a zase přednášky. Toufarová (matematika) furt jen počítá příklady. Odpoledne sem dělal na antukovým hřišti s klukama. Dostal jsem hobla - 17x do stromu, bylo to děsný. Další gratulace atd... Potom na 2 bíry.
26.6. Pá
       Ve škole docela dobrý. Toufarová pořád jen počítá, nechala Davida propadnout. S děckama domlouváme akce na pondělí a Žďárec. Odpoledne jdu s nima do divadla. West side story - fenomenální, prostě boží představení. Seděl jsem s těma co je mám rád. Musel sem cestou poslouchat poznámky o tom jak jdu poprvé do divadla z čtyž přechozích možností.
27.6. So
       Celej den na Měšci je to dobrý. Hraju hovno. Celou dobu je skvělý počasí. Švestka mně nesere tak, jako vždycky když hrajem. Datum Radimova odjezdu se blíží, to je dobrý. Večer chlastáme u Loupežníka Leciána. Bylo to 9 škopků a 2 ferneti. Odskočil jsem si ublinknout za roh. Potom chodím s karbanem po Kuřimě, dojdu dom, lehnu a spím.
28.6. Ne
       Celej den zase na Měšci (turnaj ve volejbalu). Domluvili jsme bíč na pondělí - docela dobrý - aspoň nepůjdu do hospody. Švestka mě sere víc než jindy. Béďa je asi nemocnej. Celej den hic jak sviňa. Nešel jsem ani chlastat. Radši sedím doma a čumím na fotbal Paraguay - Francie - zajímavý. Přemýšlím o tom co budu dělat o prázdninách - spářky a práce v lomu. Začínám psát tady toto.
29.6. Po
       Poslední den ve škole, dostáváme vysvědčení. Mám tam 7 trojek a ředitelskou dutku. Potom dem s děckama k Legošovi, já na smažák a 2 bíry. Doma sem se jen otočíl a šel na bíč - to bylo docela dobrý. Boban hraje jak king. Potom se snžím jít k holičovi, ale neúspěšně. Před startem memoriálu nemám takovou trému, jakou jsem očekával. V běhu se držím docela dobře, nakonec finišuju na 3. místě. Udělalo se mě blbě a půl hodiny po doběhu sem se poblil, 3 krát krásně před lidma. Sotva jsem se doplazil dom, sedám na nejbližší spoj do Tišnova. Na klucanku sem se dostal strastiplnou cestou lesem. Nahoře to bylo dobrý, byl tam Franta - pankáč, feťák, zajímavej člověk. Bohužel přišel Bob - to je taková piča.
strana 2
30.6. Út
       Vstávám pozdě, su totižý  nevyspolej. V 10 volá Eva. Vzpomínám na slávu včerejšího dne. V 1635 jedu do Tišnova a potom do Říkonína, a potom jdu s děckama do Žďárce pěšky. 1. den tam je dost dobrej, hraje se fotbal v TV a sešlo se nás tam docela dost - já, Dejva, Halvi, Pavlas, Eva, Jíťa, Gábina, Makréta a možná žještě někdo. Koupili jsme bečku a začali ji pít. Já jsem vypli 5 škopků a na to jsem dal s Evou a Halvim 2 šašky a 2 vodky když šašek došel. Strašně jsem se ožral. Holky tam chodily ve šprndách a občas i v ?? (nepřečtu) - sou z toho fotky (hmm, podívám se po nich). Choval jsem se hnusně a několikrát sem se poblil - tuhej asi ve 1120. Nejhorší ale byl Halvi.
1.7. St
       Kocovinu nepociťuju. Přijel Martin a později i další děcka jako Béďa, Dana, Jitka Č., Martina atd... Moc nepiju. Martin s Evou shání suroviny na medvědí mlíko - chodí od domu k domu a žebrají. Později jdeme hrát fotbal. je to skvělá hra a dal sem poží gól. Pak su úplně death a jdu se raděj vykoupat do rybníka. Potom se trochu paří, pije se medvědí mlíko - neopil jsem se. Všichni vytuhli dost brzo, asi v 2. Ani sem nespal s Evou, byla taková divná po včerejšku.
2.7. Čt
       Vstávám asi o 4 hodiny později než včera. Bude se zase vařit medvědí mlíko. Byli sme v hospě a potkali tam Kadleca a mladýho Jandu. Celej den je divnej až na večer se to rozjede. Vychlastáme medvědí mlíko a nějaký piva a dem hrát fotbal. Pavlas a Pavel se opijou tak moc že si ze zápasu nic nepamatujou (hráli jsme s nějakejma místníma chasníkama). Jsme všichni trochu opilí a Pavel dává 1. gól. Potom to držíme asi půl hodiny, dostaneme asi 10 tyčí a břeven ale vedem. Pak holky donesou víno a začíná se dále pít. Zápas končí porážkou asi 1:15. Přijdem zpět na chatu a dám si tam 4 větráky. Potom lehnu do postele s 5ti holkama a ty mně udělaly strašně moc velkejch cucfleků na krku, břiše a zádech, oplatil jsem to Evě jedním krásným na krk. Večer pokračuje v dobré náladě. Spát dem asi ve 2.
strana 3
 3.7. Pá
       Probudím se a asi hodinu se dívám na Evu jak spí. Boží. City. Uklidíme a jedem pryč ještě dopoledne. Pak jedu dom a najím se atd...Vracím se do Tišnova, že se budu dívat na nějakou šou do Kiss rádia - stojí to za hovno. Dem s borcama do hospy, vypijeme 2 piva, Pavel 5 a Martin P. 4. Rozhodli sme se že půjdem do kina. Sejdem se s holkama a sedíme v kině v 1. řadě, podáváme si lahev vodky. Pavlas se nasere na Evu, když má hlavu na jejím rameni. Eva nosí šátek kvůli tomu cucanu. Ten film byl tak debilní. Rozloučím se a odjíždím s našima (no teda) o 3/4 12 domů.    
4.7. So
       Vstavam pozdě. Dneska malujem u mě v pokoji. Naši našli pod mou postelí flašku meruňky. Nevím kde se tam vzala. Je vymalováno a skládám knížky do regálu. Otec se hádá s mamkou o sysému skládání. Chová se jako vůl, a to mně strašně nasere. Žduchnu ho na bok skříně a zařvu mu do xichtu "Nech toho, hajzle!". Další 2 hodiny jsou dost emotivní. Večer se už chovám jako by se nic nestalo. Dívám se na fotbal. Ráno se měl takovej divnej pocit, jak kdybych byl zamilovanej, ale za čas ustoupil ten pocit.
5.7. Ne
       Vstávám pozdě, včerejší hádka ještě visí ve vzduchu. Já už su v klidu na rozdíl od otce. Malujeme obývák, dostal jsem se k štětce, je to blbá práce. Byl sem se poprvé projet na kole. Ujeto asi 8km a byl sem mokrej jak prase. Zjišťuju rozdíly mezi horalem a silničním kolem a zdá se mi že začínám rozumnět cyklistice (opravdu?).
6.7. Po
       Velice fádní den, i když jsem byl běhat (asi po 14 dnech). Bylo to dopoledne a potkal jsem tam fůru lidí, celkem blbý to bylo. Pak sem jel na kole na Brněnskou přehradu v naději, že se potkám s Evou. Nestalo se, ale ujel sem asi 55km. Večer su celkem death (správně je asi dead). Eva ještě telefonuje seznámí se s mamkou. Mamka si myslí doví co. Kéž by to byla pravda.

Tak takový jsem byl já před 12ti a něco lety, snažil jsem se to přepsat doslova. Vzpomínám si po té době přesně na některý pocity, když to čtu, znovu prožívám, znovu to vidím, znovu cítím pach odstátýho piva.

Tento článek dnes píše už docela jiný člověk

Kámoši

12. listopadu 2010 v 22:43 | Dorian-gray
Oh, toto je tak pozitivní téma až z něho kape sliz. Redakce blogu opravdu asi musela dost zapracovat aby našla něco tak otřepaného, nudného a správňáckého. Zřejmě se to asi všude bude hemžit chvalitebnými slovy na adresu toho cnostného vztahu dvou lidí. Jistě se budou předhánět v tom jak je pro koho přátelsví důležitější a jak kdo má rád svoje přátele. Já taky přispěju svou troškou do mlýna a vypudím ze sebe pár vět, jdoucích přímo od srdíčka.

Tak tedy, mám rád svoje přátele, nejvíce si cením, chovají-li se ke mně přátelsky. Každý potřebuje přátele, aby se s nimi mohl přátelit, a aby mu pomohli překonat zvůli jeho nepřátel. Dkyž je mi zle a už všichni odešli, v tom přijde můj přítel a přátelsky mně poplácá po rameni, je mi najednou mnohem líp a jdeme se schlastat, po cestě zpět se přátelsky podpíráme. - To je asi tak vše co bych pravil k tématu přátelství (dále jen P.).

No a teď bych tedy rád dodal něco co si myslím opravdu a co by mělo oživit zdejší stojaté vody. Za dob antiky bylo P. také velice uznávaným vztahem, chváleným atd., mělo to i svou oporu v soudobé filozofii (zejm. Pythagorejci), bylo stavěno vysoko nad lásku (mezi mužem a ženou). Ano tehdejší pojem P. se týkal výhradně vztahů mezi muži, vojáky. To má své jaské důvody v nutnosti přátelství ve zbrani (Homérovi kluci Achilles a Patrokles). Přátelský vztah mezi ženami zřejmě tehdy nikoho nezajímal a pravděpodobně dosud nikdo nedokázal zda existuje P. mezi mužem a ženou. Toto výhradní přivalstnění P. pro muže vedlo k další zajímavé věci, a to, že nikomu tehdy nepřišlo příliš divné, když P. přerostlo do něčeho poněkud za hranice, totiž do fyzické, homosexuální lásky. I to asi souvisí s poměry v armádě, které byly asi vždy přibližně stejné. Takže v této krátké úvaze jsem chtěl, shrnuji, poukázat na blízkost P. a aktivní homosexuality tak jak byla jasně patrná za časů dávno minulých. (kamenujte mně v diskusi)

Dále bych chtěl připomenout dva citáty, které jsem zrovna vyhrabal někde hluboko mezi neurony.

1. Ó Bože chraň mně před mými přáteli, před nepřáteli se ochráním sám. (autor snad Bismarck)
hluboce pravdivé, nekomentuji

2. Ženy nejsou naši nepřátelé, jsou to přátelé, ale hrají zatraceně tvrdě. (autor neznámý)
také nekomentuji, pravdivé

Tákže v tomto malém článku jsem použil slovo přátelství a slova jemu podobné 25x. Z toho množství pozitivity už se mi zvedá žaludek, asi od zítřka přejmenuju všechny (asi vlastně jen jednoho, a kdo ví jestli mně ještě má rád, když jsem nedávno propásl jeho třicetiny) přátele (26x) na kámoše.

Ať žijou kámoši.

Sám doma

12. listopadu 2010 v 19:43 | Dorian-gray
Tak a je to tu, konečně mně všichni nechali bejt. Konečně mne celý svět odvrhl, zavřel do této nehostinné kabiny, konečně mám od všech pokoj. Už mně zase nastrčili do víkendové služby v této temné, strašidelné, zapadlé, stísněné, zaostalé a mein gott, kdo ví jaké ještě okresní nemocnici. Totiž do jejího prvního patra, kde je tzv. RDG odd. Opravdu už mám světa vně plný zuby.

Chci sem vyvrhnout několik věcí, nic však podstatného. Nic závažného na srdci nemám už delší dobu a už jsem tady o tom přemýšlel dost. Proč vlastně šťastní lidé nepíšou tragickou poezii a tak dále, ale už dost o tom. Nyní chci vypláchnout pár věcí z mého nitra, maličko. Tak zaprvé, zbytek mojí rodinky, tedy ty tři ženský kterým ztrpčuju doma život, odjely konečně na Slovensko za rodičema, teda vlastně za tchánem a tchyní. Měly jet už včera ale nejmenší byla nemocná, tak se to odložilo, dost jsem to nesl těžce ale na podobné rány osudu už začínám být zvyklý. Odjely konečně až dnes. Ne že bych jaksi neměl rád tuhle bandu, ale je zkátka potřeba občas se uvolnit. Zvláště já to potřebuju, já odchovaný jedináček, který má sdílet střechu nad hlavou s všudypřítomnými blízkými a nemít ani trochu soukromí pro cokoliv. Tak já prostě sem tam ocením, že můžu být doma a vůbec jakkoliv sám. Tak teď tu křičím, hurá jsem tu sám.

To, že jsem sám (do úterý) znamená pro mně mnohé, např. budu se věnovati blogování a budu hodně číst cizí příspěvky atd..., jo vlastně to tak slavné nebude protože, budu většinu času v nemocnici (v této temné) a asi mně budou nutit pracovat. Další věcí je, že se zde neveřejně a pod pseudonymem vyznávám k lásce k té s vlasy jako koňské ocasy, ách jo, láska je to však čistě v teoretické rovině. Nedovedu si představit žádné praktické a skutečné vyústění. V poslední době jsme si spolu vyměnili několik (2) vzkazů na Facebooku a to ve velice vstřícném duchu. Až snad mám trochu obavy, až ji uvidím zase naživo, kdo ví, třeba právě teď sedí dole za okýnkem. Až snad mám trochu obavy, že až spolu prohodíme pár slov, tak nebudu vědět co říci, a vypadne ze mně něco jako: "to je ale tma!?". No uvidíme, pak to sem snad napíšu. Ale musím předznamenat jedno, já se nemůžu nechat sbalit sestřičkou, na to jsem příliš rozumný a příliš suchý.

Třetí věcí je, že jsem právě dojedl pizzu, co jsem si objednal, a je mi tuze zle a těžko. A taky jsem tu za špitální peníze zatopil na nevím kolik a je mi nějak horko. Horko a těžko je špatná kombinace pocitů.

No a potom jsem taky doma našel (né celou dobu jsem věděl kde to je) nějaký starý zápisky a starý básničky, co jsem vytvořil tehdy ještě svým divoce zmítaným citlivým mozkem. Některé jsem naštěstí napsal i tiskacím písmem, takže jsou čitelné doslova i po čase. To se nedá bohužel říci o denníkových zápiscích, protože ty jsou psacím. Můj rukopis se postupně vyvinul v sekvenci dvou typů znaků (vysoká smyčka - l, k, h, b, t ..., nízká vlnovka - a, c, n, a vše ostatní) rozluštit tyto kombinace se mi mnohdy už nedaří, i když jsem si dříve myslel, že to přečtu kdykoliv. Tak jestli bude čas, tak sem něco z toho dám, není to vždy úplně marné. O kvalitě básní si iluze asi nedělám, ale jedna věc je jistá. Psal jsem je totiž s cílem ne se někomu zalíbit, ale hlavně pro vlastní trápení a vycházely ze zhrzené lásky, to činí tyto skladby cennými alespoň pro mně.

Pak tady mám něco pro milovníky Miley Cyrus, a to její fotku na tomto odkazu - http://kultura.idnes.cz/foto.asp?r=hudba&c=A101108_091435_hudba_ob
Vypadá tam jako obtloustlá, afektovaná káča.

Hmm... asi jsem právě napsal tisíc a něco znaků a .... nic.
Vám, kdo víte o co jde, posílám pusu (myslím si místo kam). Té druhé duši mávám.
S pozdravem zatrpklý a prázdný DG

Kolej yesterday

3. listopadu 2010 v 20:59 | Dorian-gray
Tak jsem opět napsal článek do tématu týdne - dospělost - není zas až tak šedá a nezajímavá, no ale žádný terno to teda není. Tvářím se v tom článku jako bych všemu rozumněl a jako bych měl všechno skvěle zorganizováno podle sebe, cha, ale tak to vůbec není. Spíš si myslím, že moje dospělost je zorganizována lidmi kolem mně a moje vlastní vůle se krčí v koutě jako zmoklá slepice, ale to jsem tam jaksi pozapomněl napsat. Stalo se.

Nyní sedím ve své setmělé pracovně, v setmělém patře, jedné tajemné české okresní nemocnice, v jednom strašidelném malém okresním městě. Nainstalovali mi sem pracovní stanici, takže ani moc nemusím opouštět mou tmavou komnatu, můžu popisovat i zde. Monitory mojí nové pracovní stanice jsou horrorově temné, jsou černé, jsou vypnuté. Na práci totiž není co. Slyším je tikání hodin někde za mnou, každý tik má tisíc ozvěn, jak proletí tam a zpět sešeřelou dlouhou chodbou, odrazí se od všech stěn. A po těch chodbách opravdu chodí někdy strašidlo, jmenuje se ... no budeme jí říkat Lesana a je to naše zástupkyně vrchního laboranta (vrchním je jak jinak Homo). Lesana brázdí tyhle chodby a někdy významně zaklepe na moje dveře, já je s vrzotem otevřu a ona pro mně má další práci. Je to kráva. Jako člověka ji vyloženě nesnáším, Homo je proti ní jako Vinnetou proti Santerovi. Je to pětačtyřicetiletá vyhlaslá svíčka, která trpíc svým syndromem zavírajících se vrat, nás častuje sexuálními narážkami v husté řadě za sebou. Ale nejvíc je na ní odpudivé její falešné přátelství, její duše je shnilá. Dost o tom.

Brzo udeří devátá, a já se vyberu domů - Temnou ulicí-í-í, na kolej-j-j ... Na listopad mi napsali jen asi pět služeb, takže intenzita blogování bude snížená. Zdá se, že by to mohlo prospět upadající úrovni stránek. Ále, místo toho abych tu vypisoval klišé o špatnosti těchto textů, radši zde vyobrazím jednu scénu z dnešního pracovního dne.

Bylo to po poledni a venku ještě svítilo slunce, byl světlý den a okolí nebylo ani z desetiny tak tajuplné jako je nyní. Seděl jsem u popisů a ťukal tam nálezy typu: "St.p. fr. base prox. čl. 4. prstu LHK.". Dnešek prostě zkratkám přeje a já jsem v tom ještě břídil, jeden kolega, kterému se pro jeho fyzický vzhled přezdívalo Lalok, tak ten kolega dovedl napsat dva řádky internistických zkratek bez jediného celého slova, a pozor, tak aby to dávalo smysl. Ale nech Laloka lalokem. Ostatně lalok je nyní ženatý s dívkou, ke které jsem prudce zahořel slepým citem na cyklovýletě ve třeťáku na výšce, moje srdce raněné amorovým šípem se potom zotavilo za pár hodin, a samozřejmě k ničemu nedošlo ačkoliv cit byl vzájemný. Tehdy se mi v záhlaví ozvalo Macháčkovské: "Ty už přece jednu holku máš!", pak jsem šel spát, nebo tak nějak. Zkrátka jsem se zachoval jako charakter a dodnes toho lituji, né vážím si toho, nebo co. Ale zpět k tématu, popisoval jsem rentgeny, a měl v uších naplno puštěného Rachmaninova, někdy to tak dělám při práci a musím říct že je to dobré, zvláště k popisu rentgenů se klasická hudba hodí velice. Seděl jsem tak u těch popisů a svěl byl pro mě krásný, v uších krásná hudba a jakoby shora, z nadhledu jsem sledoval to hemžení kolem mně. Šéf můj seděl kousek vedle a snažil se popisovat cétéčka a za tu půlhodinu, co tam byl, mu zazvonil telefon asi desetkrát. Měl jsem z toho mírně škodolibou radost, šéf se na mně po mé výpovědi tváří jako kakabus, tak mu to patří. Moje radost se zvětšila, když u zazvonění šestého hovoru začal kurvovat. Skončilo to tím, že po posledním zazvonění se na to vykašlal a zmizel někam k sobě asi. Zněla mi v uších krásná hudba byl jsem v tu chvíli pánem situace. Příběh nic moc, ale líp, než nechat bílé místo.

Konec, musím se vypravit domů. Líbám Vás na holé koleno. Vás, však víte koho. Co těm ostatním (?) - asi nic, nikdo jiný to číst nebude. Tak se pokusím odeslat tento článek a vyrazit.

Temnou ulicí-í-í, na kolej-j-j,
jó to je dávno, yesterday-y-y,
yesterday-y-y, hmmm-m, hmmm-m

(pozn. aut. - ulice je ve skutečnosti prázdná)

Tsolěpsod

3. listopadu 2010 v 19:57 | Dorian-gray
Do následujícího článku, který se bude nezávazně zabývat problematikou dopělosti, vnesu prvek zcela vzácný na dnešním blogu cz. Tím prvkem je valstní zkušenost. Nechci se nikterak dotknout ostatních bloggerů, kteří se jistě velice snaží psát dobré věci, ale přece jenom jsou jejich znalosti o dospělosti povětšinou jen knižní. Já mohu nabídnout osobní, vlastnokožní poznání tohoto zvláštního stavu lidské bytosti, žiji v něm už téměř dvanáct let. I lidé, se kterými se denně potkávám jsou dospělí, takže mám na problém výhled tak říkajíc i z druhé strany barikády.

Během střední školy jsem měl z D. (dospělost) velké obavy a odkládal jsem ji jak jen to šlo. Nedovedl jsem si představit, že už nebude to, co mi bylo v děství milé. Že budu muset chodit do práce (to hlavně), starat se o jiné lidi, chodit nakupovat, okopávat záhony na zahrádce. No prostě dělat věci které k dospělákům jaksi patří. Časem se mi v D. ale docela zalíbilo a už bych neměnil. Vysvětlím.

Je opravdu problematické definovat, kdy D. skutečně začíná. Může se zdát, že by to mohlo být po osmnáctých narozeninách, ale to by bylo takové arbitrální dělení, podobné jako normy EU na zakřivení banánů. Tenhle banán je normální, tento banán je málo zakřiven, ten není plnohodnotný. Tak to zřejmě nefunguje. Bližší, a je to tak i v jiných oborech je rozdělení funkční. Podle toho se asi dospělým stává člověk v okamžiku, kdy se postaví na vlastní nohy. Chutná to jako banán, tak je to asi banán. V tomto bodě se začnou teprve projevovat všechna negativa i kladné stránky D.

Klady převažují. Na prvním místě a nedůležitější je svoboda. V opravdové dospělosti vám nikdo nemůže nařídit věci, které se vám dělat nechce. Neplatí to absolutně, některé věci se dělat prostě musejí, ale i tak je to dost pokrok. V podstatě je to blízko i té možnosti koupit si alkohol kdykoliv a kdekoliv. Osobně jsem s tím problém neměl, pili jsme asi od patnácti a nikomu to tehdy divné nepřišlo. Ale já svobodou myslím vlasně něco víc než nákup chlastu. Svoboda dospěláka je nekonečná záloha možností, dospělák může všechno. Chci být instruktorem surfingu na Seychellách, budu jím. Chci žít na Aljašce na samotě mezi vlky, můžu. Chci osouložit všechny holky na světě, můžu, anebo se o to můžu aspoň pokusit. Můžu si prostě svět zorganizovat podle sebe a to znamená, že případná nespokojenost je jen mojí vinou. Na druhou stranu na to člověk trochu musí mít. Musí mít na to hlavu a musí mít prachy. No a na dalších místech je to třeba rovnost (tu člověk získává až jako dospělý), určitá vážnost, volební právo atd...

Svoboda holuba je vrátit se do holubníku mezi svoje hovna - Jáchym Topol, skvělý citát, hluboce pravdivý. Rozbor: holub je tak hloupý, že ačkoliv může obletět celý svět, všechno vidět a zažít, je tak hloupý, že se stejně stále vrací do svého hlolubníku ke svým... A tak poučení, které nám z toho plyne je - snažte se využít dospělosti ke splnění všech vašich snů z dětství, a i nějakých jiných snů. Žádnou jinou příležitost už mít nebudete. A nedržte se příliš při zemi, když můžete letět do všech stran. Udělejte si život jaký ho chcete mít, na vlastní pěst...