Nakolik mi ještě vůbec patří ty ruce, které tu teď drží volant? ...

Nesmrtelnost brouka

29. října 2010 v 20:52 | Dorian-gray
Tak zase nastal můj čas a já sedím na setmělém pokoji na prvním patře budovy C jedné osamělé, zastrčené okresní nemocnice jedné osamělé, zapomenuté země. Den už se dávno sešeřil a potom setměl. Občas někdo zazvoní a potom je slyšet kroky rentgenového laboranta na chodbě. Opět je tu doba kdy tenhle ústav žije svým pomalým, nočním, tajuplným, a přesto docela složitě organizovaným životem. Ach ty prázdné chodby, ach ty opuštěné místnosti, ach ty vypnuté přístroje čekající na ranní akci, ach ti opuštění lidé v pavilonech A, B i v různých jiných pavilonech, ležící ať na lůžku pro nemocné, nebo pro personál. Ach ty ozvěnou dunící kročeje. Až bude slyšet houkání přijíždějící sanitky, potom lze očekávat s určitým zpožděním zvonění telefonů, rozmrzelé hlasy, a postupné probuzení části nemocnice z klidné nečinnosti do stavu polobdělé soustředěnosti a jakéhosi pracovního nasazení. Žádná sanitka ale slyšet není a tak se nic neděje, vše je temné, klidné, prázdné.
I já jsem klidný, temný a prázdný. Dnešní den utekl tak nějak bezbolestně, strávil jsem ho celý prací, a ani nebyl čas na vedlejší činnosti. Díky tomuto naplnění pracovní doby bylo zajištěno její rychlé uplynutí. Možná by bylo vhodné aplikovat tento postup i jindy, když nepracuji a nudím se, tak se mi čas vleče a nedá se to vydržet.
Prázdný jsem proto, že nemám absolutně nic nového, domů se mi docela chce, jedu na spokojené koleji dobrého rodinného soužití a příjmám teplo z našeho vlažného rodinného krbu, kde jak musím uznat je momentálně čerstvě přiloženo a ještě i přilito trochu benzínu. Takže jsem dnes člověkem vcelku klidným a netoužícím výrazně po žádných právě nedostupných věcech, proto touha, která mně jinak spaluje a žene vpřed a probouzí různé podvratné myšlenky nyní nemá sílu a nevytváří turbulenci vzruchů v hlavě.
To co tady chci napsat, je zamyšlením nad důvody, proč to tak je. Proč člověk touží po věcech, které umrtvují touhu. Proč když něčeho dosáhneme, myslím spokojenosti, tak potom jen tak sedíme a čumíme. Koneckonců spokojenost je stav velice nebezpečný, podle mého názoru. Nebezpečný tím, že nevede k další činnosti, že je to koncový bod lidských snah. Vidím to sám na sobě, jsem nespokojený, když jsem nespokojený, a jsem nespokojený i když jsem spokojený, protože mně sere jak hloupý je to stav. Podívám-li se do minulosti, vidím, že nejlepší moje období bylo, je to už dávno, asi tak ve druhé polovině devadesátých let. Tehdy jsem byl opravdu šťastný, byl jsem svobodný a objevoval jsem svět, byl jsem chudý a moje možnosti byly velice omezené. V žádném případě jsem nebyl spokojený, byl jsem naopak hrubě nespokojený. Trpěl jsem neopětovanou láskou, taky jsem chtěl hrát dobře volejbal a taky jsem chtěl vždycky vydržet v pití o něco víc než
mně nakonec skolilo. Říkám, že nic z těchto tří věcí se mi nikdy nepodařilo. No někdy se podařilo propít celou noc, to doporučuji to je opravdu umělecký zážitek. Ale není to příliš podstatné. Hlavní věc té doby byla pro mě dívka, kterou jsem nikdy nezískal. Kdysi mi naprosto učarovala svou zranitelností a svým částečně a chvilkově smutným příběhem. Jednou jsme spolu leželi zcela zpití na polní cestě pod tehdy ještě rozbitou a zřícenou rozhlednou na Klucanině nad Tišnovem. Byla tehdy tma a byl krásný teplý večer osmého května 1998, u těch čtyřech kamenných zdí staré rozhledny hořel malý oheň a pár gymnazistů tam sedělo a vedlo moudré řeči a pilo rum a pivo. V tom okamžiku jsem uviděl celý její smutek a její krásu v jednom a byl jsem na více než rok jako v ráji, kdykoliv jsem ji potkal. Bohužel a nebo také bohudík se mezi námi milenecký vztah nevytvořil. Byli jsme blízcí přátelé a po škole jsme se rozešli každý svou cestou, ačkoliv jsme si slibovali, že se nikdy neopustíme. Já jsem pokračoval ve studiích v Brně a ona dělala už ani nevím co a skončila jako redaktorka v ČT a později i hlásila ve zprávách jako novinář v terénu. Zkrátka doba to byla složitá a bouřlivá, a spokojení jsme nebyli. Podobný opar pokračoval i dále ale potom se vše postupně překlápí do rutiny a zcela nasycené spokojenosti. Ve druháku na výšce jsem poznal svou budoucí ženu a dostavila se spokojenost. Byl jsem zcela saturován sexem a vůbec vším možným a dostavil se jakýsi stav ve kterém jsme proletěli asi následujících devět let. Místy se probleskla nespokojenost, celou dobu se docela často hádáme kvůli různým pitomostem, hlavně bylo problematické vymezení jakýchsi pravomocí a toho kdo komu do čeho může kecat a co je už čistě každého věc.
Tato NS (zkracuji) se projevila převážně mými odstředivými tendencemi, které jsem ovšem nikdy nedovedl dotáhnout do vítězného konce. Tak nevím, do čerta, co je v tom životě vlastně cílem. Jestli je to, jak je v jedné písni, kterou jsem zde už citoval: "Složit svoje maturity, vychovat pár dětí a vydělat dost peněz, dostaneš za to krásnou knihu s věnováním, zaručeně.". Anebo je dobré celou dobu až do smrti po něčem toužit, o něco se snažit, být stále hnán vpřed za splněním svých cílů, být věčně frustrován a nespokojený a nevím jestli šťastný, nebo nešťastný.
Tento článek psal dnes celkem spokojený člověk, který po ničem netouží, chce se jen vrátit domů a doufá, že ho tam čekají s radostí, bez výčitek a že sex bude dobrý, anebo aspoň nějaký (viz jedno staré íránské přísloví). V opačném případě článek psal trestanec v pruhovaném mundůru.
Budoucnost očekávám s obavami…
Jo a taky musím říct, že se mi strašně zpomalilo už tak strašně zpomalené připojení přes mobilní telefon a bluetooth, takže je můj pobyt na internetu téměř nemožný a stránka se natahuje asi deset minut když je na ní třeba jen text. Asi mně z toho mrskne. Zdravím svoje dvě čtenářky, hladím a objímám, jste jediné bytosti které jsou tu se mnou. A přeju vám rychlé připojení a spolehlivé poče.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Fabiana Fabiana | E-mail | Web | 31. října 2010 v 16:05 | Reagovat

Tak to bývá, lidé si kolikrát naslibují věrnost, a než se nadějeme, je nám bližší prodavač pečiva než oni. Moje prababička kdysi řekla, že přátelství jsou k tomu, aby se rozpadala. Člověk musí neustále po něčem toužit, protože když se za ničím nežene, je to jako by už nežil.

2 tynkakroupova tynkakroupova | Web | 31. října 2010 v 17:45 | Reagovat

Ach...díky, že mě hladíte (teda jestli to patří mně...). Tak já Vás za to líbám. Rychlý připojení by se mi fakt hodilo...pořád se mi to seká... Je dobře, že už jste zase spokojený. Snad Vám to vydrží. Jo a nákupy se mnou jsou děsně složitý. Nejsou složitý, ale když nakupujete se sedmiletým dítětem, tak složitý jsou. Kdykoliv jsem se na něco podívala, tak se ozvalo "nepůjdem už?", takže ani nic koupit nešlo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama