Nakolik mi ještě vůbec patří ty ruce, které tu teď drží volant? ...

Nechce se mi domů II.

11. října 2010 v 20:22 | Dorian-gray |  Historická fakta
Tak a zase se mi nechce domů. Ještě nežli rozepíšu vypravování o tom jak jsem jel do Jičína, tak musím něco pověděti. Minule jsem byl smutný. Dnes jsem taky. Ale mezi tím jsem byl asi dva dny veselý, díky za ně. Zdá se, že to bylo na delší dobu naposled. Už jsem si plánoval, jak napíšu dneska něco s chutí, něco optimistického, něco ve smyslu tom, že všechno zlé se nakonec v dobré obrátí. Opak je pravdou. Načas se to zlé obrátilo v dobré, aby se po krátké epizodě pomíjivé spokojenosti mohlo zase zvrtnout a být ještě horší než kdy dřív.

Tak tedy popořadě, shrnutí posledních dní od čtvrtka. Jak jsem dopsal ten poslední článek, zhnusen jsem vstal od počítače, zhrzen pocitem vlastní nicotnosti a bezmoci. Pak jsem šel asi domů, vyvenčil jsem chlupatého (pes), jak jsem bral doma za kliku tak se ozval telefon (obrazně řečeno, ve skutečnosti se ozval až když jsem vstoupil). Telefon ve službě znamená téměř vždy práci, tak jsem našel auto, jel do nemocnice, popsal a vrátil se domů. Ustlal jsem si v obývacím pokoji, protože jsem nechtěl nikoho vidět, ba ani cítit ničí přítomnost. Výjimkou byl chlupatý, jehož nevinná smutná tvář se mi zdá krásná a jeho kožich voní jako, jako nevímco. Spali jsme tedy s chlupatým na roztaženém gauči a měli jsme se fajn, v okolí pěti metrů nikdo, kdo by na nás syčel. Ale šest metrů od nás jsou dveře a za nimi ...

Vstávání většinou snáším dobře, zvláště když jsem na dně tak se mi vstává docela lehce a stejné to bylo i v pátek ráno. V práci jsem to nějak přežil, asi to nebyl moc náročný den. Trochu jsem to přetáhl asi do čtvrt na čtyři, protože šéf má nemocnýho péska a musel s ním něco dělat, tak jsem mu chvilku podržel službu. Pak jsem šel domů vyvenčil jsem krátce chlupatého a sedl do auta a jel. Moje rozpoložení bylo tak rezignované, že mi bylo jedno, co se se mnou děje, jezdím vždy podle předpisů, no zkrátka mi bylo jedno jestli do mě udeří blesk nebo na mně spadne strom, nebo mně zválcuje kamion. No s tím bleskem by se asi nestalo nic, jakési žvásty o Faradayově kleci nebo co. Každopádně rezignovanost je dobrý vstupní stav do důležitých jednání, která mně čekala, nemám-li co ztratit je pro mne každý výsledek výhrou. Cesta byla dlouhá, celá po dálnici a místy podivně pomalovaná žlutými a bílými pruhy, čert ví, které jsou ty správné, mezi kterými se držet. Trošku jsem si nadjel, ale nakonec jsem to našel.

Měl jsem se setkat s chlapem kolem pětačtyřiceti, místo toho přišla pěkná žena kolem pětatřiceti s dítětem asi desetiletým. Ta mně potom dovedla na místo. Tam jsme se také posléze setkali s tím zmiňovaným chlapem. Ukázal mi celý ten barák, všechno co tam má za stroje, různé místnosti, všechno má dobře promyšené a organizační struktura celého pracoviště je zdá se o úroveň, nebo dvě výše než na našem. Je to tam všechno nové a asi to i dobře mete (klišé). Prolezli jsme to tam všechno, včetně šaten, sprch a různých kabinetů plných harampádí (prozatimně). Jakmile skončila prohlídka, zasedli jsme v ředitelně.

Seděli jsme naproti sobě u stolu, já a jakýsi chlap, kterého vidím dnes poprvé a který může a nemusí změnit můj život. Může můj život zlepšit i zkazit, může a taky nemusí nic. Nakonec bude stejně na mně pro jaký účel ho využiji, bude to jen má zodpovědnost. Tak jsem mu kladl tam všelijaké otázky a pak jsem mu říkal různé věci o sobě. Zdůrazňoval jsem hlavě věci, které by mi bránily v tom, abych pro něj pracoval. Není problém nasadit si růžové brýle, ale udržet se nohama na zemi se mi tentokrát docela dařilo. Přesvědčil jsem ho nakonec, že by mě měl vyplatit ze smluv které mám s nemocnicí a se státem, bude to stát hromadu pěněz, ale vlastně převezme už vzdělaného člověka bez vlastních nákladů, tak já vlastně jen převedu svoje závazky z nemocnice na něho a od je nemocnici vyplatí. Jednoduché, popsáno zmateně. Rozprava o penězích pokračovala, sebral jsem veškerou odvahu a řekl jsem si o osmdesát tisíc čistého. Bylo vidět že protáhl obličej a nějakou dobu nic neříkal a přemýšlel. Projevil se jako velkorysý obchodník a slušně navrhl, že by se mu to hodilo spíše hrubého. V ten moment jsme byli dohodnuti. Chvilku jsem ho potom nevnímal, v duchu jsem vystřelil pár šampaňských. Probrali jsme ještě několik detailů a pak jsme se rozloučili.

Chlap mně navedl zpátky na dálnici, v té tmě bych to sám nikdy nenašel, jeli jsme také jinou cestou. Také jsme málem přejeli opilce. V duchu jsem si přehrával co se tam dnes během těch dvou hodin odehrálo, a byl jsem na sebe opravdu hrdý. Vysvětlím. Dosud jsem vlasně ničeho nedosáhl, jsem se stejné bryndě jako ráno, vracím se domů, kde na mně nikdo s otevřenou náručí nečeká a to je pro mně ta nejhorší věc. K tomu abych se usadil na trvalo na takovémto místě by se muselo změnit spousta věcí, musel bych se stěhovat, také bych se musel stát dobrým lékařem, atd... Ale skvělé je to, že nyní mám možnost se o to aspoň pokusit, že je to čistě v mých rukách, v případě, že mu řeknu "ano" půjdu s kůží na trh a následky si sežeru sám do posledního zbla. S pocitem vítězstí, s pocitem kormidla ve svých rukou, a s koženým volantem mého renaultu skutečně v rukou jsem se strkal po dálnicí západním směrem tmou. Jak poetické pro smrtelnou dopravní nehodu. Nicméně se nestalo, do ničeho jsem se kupodivu nepřipletl a domů jsem dojel bezpečně.

Opět jsem vyvenčil chlupatého. Pak jsem přišel domů poklekl jsem před ženou a prosil o odpuštění, měl jsem dobrý den a nával velkorysosti, nebylo mi vůbec trapně. Moje omluvy za tu neslýchanou věc se špinavýma ponožkama padly na úrodou půdu, byly vyslyšeny a já byl jako v ráji. Měl jsem velkou potřebu podělit se o svoje zážitky. A doma bylo zase dobře, lovec se vrací do své chýše, tam je teplo a čekají na něj. A bylo dobře i v sobotu, byli jsme na procházce, dokonce dvakrát a odpoledne jsme spali. Také neděle začala dobře, odpoledne jsem spal, a pak jsem še na volejbal. Byla to jakási nová parta se kterou jsem byl tentokrát poprvé, hrál tam i můj režisér. Ach jo. A šlo mi to, někdy bývá těžké se aklimatizovat na nové lidi ale opravdu jsme si dobře zahráli. Viděl jsem také nahou ženu, byla krásná, manželka jednoho z hráčů jenž je angličan (taky tam byl). Je to nymfoška a musí se ukazovat a chodí se sprchovat s klukama. A nevěrili byste, byla to dříve popisovaná s.p., psal jsem o ní už ani nevím co na jaře. Teď jsem tedy zjistil, že všechno byla pravda.

Pak jsme byli na pivu, dal jsem si čtyři a seděl naproti ní. Má mužský výraz tváře, ale je v ní něco kouzelného. Nemiluji ji, aby nebyly nějaké nejasnosti, beru ji jako předmět studia. Pozoruji ji. Pak jsem se vrátil v dobré náladě domů a můj svět se zhroutil, doslova jako dům z karet. Takto je to typické, takto se mi to stává často, když se cítím dobře. Často přijde nečekaný konec dobrých časů.

Nepoklidil jsem přehoz přes gauč... podrobnosti nebudu psát, jsou nechutné. Zazněla slova "vždycky, nikdy, všechno, nic" a ještě nějaká další...

Zlomený člověk, nacházející se v bezvýchodné situaci, sedí na setmělém lékařském pokoji jedné moravské nemocnice a dopisuje jeden článek.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 tynkakroupova tynkakroupova | Web | 12. října 2010 v 14:19 | Reagovat

Teda, co to máte za ženu? Kdybych měla celou svou rodinu peskovat za ponožky, tak už dááááávno nejsme rodina. Máte Renaulta? To bývají většinou dobrý auta. No, obdivuju Vás, že jste s touto ženou vydržel, když Vás peskuje i za ten přehoz...já jsem děsná bordelářka a jsem na to hrdá. Pořádek je pro blbce, inteligent zvládne chaos!
Díky za rady ohledně Kravaťáka.
S Váma se hrozně hezky píše. Vždycky poradíte.

2 Fabiana Fabiana | E-mail | Web | 12. října 2010 v 21:06 | Reagovat

[1]: My máme Renaulta taky a v zimě většinou nestartuje.

Přeji vám, abyste se měl zase lépe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama