Nakolik mi ještě vůbec patří ty ruce, které tu teď drží volant? ...

Říjen 2010

Hrstka prachu

31. října 2010 v 13:19 | Dorian-gray |  Historická fakta
A už toho tady mám docela plný zuby, Homo už naštěstí šel ke všem čertům, ale dneska ráno jsem ho ještě viděl. Noc vůbec neproběhla podle mých představ, jednak jsem jel do práce o půlnoci, pak jsem ještě našel energii na cestu zpět. Asi jen proto abych mohl ve čtvrt na dvě cestovat znovu, a to už jsem tam radši zůstal spát. Ještě že si můžu na pokoji za špitální peníze zatopit na nějakých sedmadvacet stupňů, mám z toho škodolibou radost. No a udělal jsem dobře, že jsem neodešel, protože ty rozbitý hlavy, co jsme dělali nad ránem potřebovaly kolem šesté zkontrolovat. Jak to tak vidím, tak mi služba zdraví lidu nebude chybět jakmile od ledna změním působiště. Právě jsem odeslal žádost o přijetí do autorského klubu. Zdá se mi, že podmínky snad splňuji. Věci, které jsem napsal jsem kompletně všechny vymyslel, nebo zažil sám. Co já vím jestli mně vezmou, ono se tím stejně asi nic nezmění, maximálně se budou články vyskytovat v jiné kolonce než dosud. Co to znamená proti nekonečnosti vesmíru, té obrovské pusté, chladné prázdnotě? Co to znamená proti smrti, se kterou se tady utkávám, co to znamená proti hladu, se kterým se utkávají mnozí lidé na světě. "Člověk, ta hrstka prachu oživlého." - tak tohle vymyslel Byron a napadne mně to vždycky když vyjdu na pole za náš panelák a podívám se na ty kopce za polem. Bývají za večerního šera velice tajemné a jistě v nich žijí temná lesní božstva. Co my jsme proti nim. Vždyť veškerá lidská technika není schopná vytvořit jednou součástku do lidského těla, která by fungovala stejně dobře jako původní před poruchou, no snad jen falešný zuby, ale i ty mají svoje nevýhody. Tak tohle byl denníkový zápis posledního řijnového dne roku dvoutisícéhodesátého. Až to budu za dvacet let číst, jestli se to do té doby dochová a jestli se dochovám já. Budu asi litovat, že jsem nenapsal více faktů a více opěrných bodů pro paměť. Ale nic na plat tak to prostě je. Absence myšlenek je zřejmá a je zapříčiněna tou zlou rovnovážnou spokojeností, kterou v poslední době trpím. Nebažím po ničem, nemám touhu, kdybych přestal existovat, tak by mi to snad ani nevadilo. Hmm.

Halloween je když ...

30. října 2010 v 18:44 | Dorian-gray
Halloween je když... se lidi oblíkají do masek, je když lidi vyřezávají z tykví různý debiloviny, je když už nám nestačí dušičky a snažíme se porozhlédnout po něčem módnějším, je když přijdu do práce a všichni na mě čumí jak kdyby měli tykve místo hlav, halloween je poblázněný dav.

Valentýn je když... jsou lidi do sebe teatrálně zamilovaní, je když pro samý srdce už není kam plivnout, je když ho neslavíš tak jsi divný, je svátek červené barvy, walenteen jsou komáří larvy.

Den díkůvzdání je když... ani nevím kdy se slaví, je když musíš udělat krocana, je to co nás čeká až nám dost zdomácní ty horní dva, je když ... no má asi něco s Bohem, je to asi Thanksgiving day, je to krůtí maso na prodej.

Den nezávislosti ... je to 4. červenec, je to očouzený Bruce Willis, je to svátek koloniální vzpoury,  a taky boje s mimozemšťany, co to sem vlastně píšu, měl bych se radši věnovat helouínu, a vyvěsit vlajku k 28. řijnu.

Tak to je asi tak všechno, co bych pověděl na téma Halloween. Celkově jsem k tomu asi něměl ani co říct. Jalové a nudné téma, pryč jsou doby kdy se psávalo o drogách, nebo o něčem jiném, co rozděluje společnost. Jako příští téma týdne navrhuji arabsko-izraelské vztahy, homosexualita, prostituce, sexuální deviace, emigrace, evropská integrace, masturbace, rasová segregace, sovětská okupace, protichřipková vakcinace, nebo hokej. 

Homo sapiens neandertalensis

30. října 2010 v 14:15 | Dorian-gray |  Historická fakta
Tak vážení leze mi na nervy náš vrchní laborant, budu mu ve zkratce říkat homo. Homo je strašně důležitej člověk a předvádí svou důležitost na každém kroku, to je jedna z věcí kterou vážně mám tuze nerad. Bohužel tu dnes musím trčet s ním a být svědkem jeho hloupého chování. Musím sice uznat, že homo je zkušený pracovník a že svému oboru opravdu rozumí, a to je mezi rentgenovými laboranty dosti vzácná vlastnost. Ale jinak je fakt důležitej jak to péro vod hodin, jak rád přirovnává Hanes. Za necelých pět minut mi zavolá a já toho budu zase svědkem, ach jo. Trošku se pokusím ho popsat, je vysoký, zrzavě blonďatý, hroudovitě urostlý, hlava kulatá, zrzavě prošedivělé krátké vlasy a stejně dlouhé vousy, váha přes sto kilo, nepostradatelnost na světě ještě větší. Tak teď si už jistě dovedete barvitě představit jak náš homo vypadá. A není to jediný můj oblíbenec, který dnes tu se mnou slouží lidu. Dole z chirurgie se nedávno ozval můj favorit pokud jde o pracovní věci, kterému budu zde říkat třeba DrD. Pracovně velice schopný lékař, ale na můj vkus příliš indikuje příliš mnoho vyšetření a někdy také moc čte, no a pak vidí na skutečných pacientech věci, které se vyskytují jen v knihách, jo a taky používá hodně cizích výrazů, kterým nikdo nerozumí.
Tak teď musím pověděti, proč jsem dnes vstával už v půl šesté. Jednoduše proto, že se mi ozval telefon. Tam mi řekli že je třeba udělat jedno vyšetření. Tak jsem se líně zvedl z postele, vyčistil si chrup, oblékl se, a šel k autu, vzal jsem obal od cédéčka a začal pomalu škrabat skla, protože byly namrzlý. Kupodivu jsem ten obal nerozlámal a skla uvedl do stavu průhlednosti. Udělali jsme to zmiňované CT vyšetření, důležité je že byla potvrzena tříštivá fraktura L2 s fragmentem do kanálu, nestabilní zcela jistě. Mladá holka spadla někde v jednom nejmenovaném městě do jakési nejmenované díry. Byla vytažena přítelem ven a naložena do !kufru! auta a přivezena na urgentní příjem našeho zdravotnického zařízení. Opravdu mi zůstává rozum stát nad postupem toho člověka který tohle vymyslel, navíc to byl prý vyškolený záchranář, který dělá sestřáka někde v Kroměříži nebo co. Poučení zní, nikdy nejezděte to nemocnice v kufrech aut, jsou na to sanitky, které jsou vybavené pro převoz nemocných.
A i v případě třeba dopravní nehody hrozí daleko méně závažné následky, v porovnání s osobou ležící ve skrčené poloze někde v kufru. Tak proto jsem vstával dnes v půl šesté, byla to účelná práce pro nemocného člověka. Uvidím jaké věci mi přichystá dnes můj milec DrD.
Po této ranní akci jsem se ještě vrátil domů, do postele a ještě jsem předstíral spánek a kdovíco jiného. Záhy se vzbudily děti a začaly po nás lozit a tlačit mně kolenem do břicha a podobně. Z postele lezu kolem osmé, způsobně se ještě nasnídám a potom se vydám zpět do nemocnice. Zbylé dopolední hodiny jsem strávil probíráním mamografického archivu patologických nálezů, to je zajímavá práce. Už i tak má svoje plody, vysvětlím. Říkal mi můj arab, že každý tumor má svůj mamografický obraz. Já totiž dosud žil v domnění, že některé léze se mohou v nepřehledné kresbě zcela skrýt. Prohlédl jsem tedy řádově asi sedmdesát malignit z našeho archivu a viděl, že opravdu u všech bylo možné najít jejich obraz na mamografii. To potvrzuje zajímavou myšlenku, kterou mi nasadil do hlavy arab, a to, že tedy nemá smysl provádět doplňující ultrazvuk u normálně uspořádané nepřehledné mamografie klasifikace 4 a 5 dle Tabára, protože za dva roky kdy se toto na našem pracovišti provádělo, to nevedlo k absolutně žádnému záchytu. Podobně vidím, že nemá smysl prováděti tenkojehlové biopsie cyst, poněvadž za dva roky bylo asi sedmdesát negativních cytologií ze sedmdesáti. A tak tolik asi prozatím exkurs do mamologie, volá mi homo a já musím jít za ním…
Proboha to zas bylo, už mně z něho málem štrejchlo ale ještě jsem to vydržel, nejen že je důležitej jak sviňa, navíc ještě strká svůj laborantský nos do věcí kterým vůbec, ale vůbec nerozumí. Poslouchat ty kecy je vážně za trest. DrD. se dole rozjíždí a mně se vyhlídka na brzký odchod domů začíná rozplývat. Není to zas takové zlo, protože v této konstelaci se budu brzo vracet tak jako tak, ale co kdyby se mi stalo že by se dostavil hlad? To bych si asi musel objednat nějaký jídlo s donáškou, anebo se nějak dostat domů, kde je doufám aspoň něco nachystáno. Musím uznat že žena výborně vaří a že vůbec je to fajn holka, když se zrovna za něco nevzteká. Občas člověk maluje věci příliš na černo pod vlivem svých okamžitých nálad, no a zase někdy příliš na růžovo pod vlivem svých okamžitých nálad, tak z toho aby si jeden vybral. Brzo se mi zase ozve ten ňouma homo a budem dělat tentokrát CT pánve, kdyby tak držel hubu po dobu vyšetření to by bylo, jo ale to by to nesměl být homo.
V poslední době jsem se vždy díval do okénka na recepci, jestli tam nesedí ta s vlasy jako koňské ocasy… klepe na mě homo a důležitě cosi sděluje, musím pracovat… no museli jsme udělat tu pánev. Zkrátka jsem se dívával jestli tam nesedí ta s těmi vlasy, a dlouho jsem ji tam už neviděl. Tak doufám, že tady ještě pracuje, nebo že se jí něco nestalo. To by mně teda vážně zarmoutila. Tak si vlastě uvědomuji, že sesterské služby se střídají až kolem sedmé, nebo tak nějak, a ještě jsem to dneska nekontroloval, za chvilku jdu domů a tak se tam mrknu, možná tam bude ach jo. Pomalu na mě přichází hlad, jsou dvě hodiny odpoledne a já se pomalu chystám na cestu domů, no autem je to asi tři minuty. Když budu mít štěstí, tak tam přijdu a budou všichni spát, a jen si k nim přilehnu a budu jen tak existovat, jéje. Takže já jdu domů, do Podolí, do lékárny a tak dále…

Nesmrtelnost brouka

29. října 2010 v 20:52 | Dorian-gray
Tak zase nastal můj čas a já sedím na setmělém pokoji na prvním patře budovy C jedné osamělé, zastrčené okresní nemocnice jedné osamělé, zapomenuté země. Den už se dávno sešeřil a potom setměl. Občas někdo zazvoní a potom je slyšet kroky rentgenového laboranta na chodbě. Opět je tu doba kdy tenhle ústav žije svým pomalým, nočním, tajuplným, a přesto docela složitě organizovaným životem. Ach ty prázdné chodby, ach ty opuštěné místnosti, ach ty vypnuté přístroje čekající na ranní akci, ach ti opuštění lidé v pavilonech A, B i v různých jiných pavilonech, ležící ať na lůžku pro nemocné, nebo pro personál. Ach ty ozvěnou dunící kročeje. Až bude slyšet houkání přijíždějící sanitky, potom lze očekávat s určitým zpožděním zvonění telefonů, rozmrzelé hlasy, a postupné probuzení části nemocnice z klidné nečinnosti do stavu polobdělé soustředěnosti a jakéhosi pracovního nasazení. Žádná sanitka ale slyšet není a tak se nic neděje, vše je temné, klidné, prázdné.
I já jsem klidný, temný a prázdný. Dnešní den utekl tak nějak bezbolestně, strávil jsem ho celý prací, a ani nebyl čas na vedlejší činnosti. Díky tomuto naplnění pracovní doby bylo zajištěno její rychlé uplynutí. Možná by bylo vhodné aplikovat tento postup i jindy, když nepracuji a nudím se, tak se mi čas vleče a nedá se to vydržet.
Prázdný jsem proto, že nemám absolutně nic nového, domů se mi docela chce, jedu na spokojené koleji dobrého rodinného soužití a příjmám teplo z našeho vlažného rodinného krbu, kde jak musím uznat je momentálně čerstvě přiloženo a ještě i přilito trochu benzínu. Takže jsem dnes člověkem vcelku klidným a netoužícím výrazně po žádných právě nedostupných věcech, proto touha, která mně jinak spaluje a žene vpřed a probouzí různé podvratné myšlenky nyní nemá sílu a nevytváří turbulenci vzruchů v hlavě.
To co tady chci napsat, je zamyšlením nad důvody, proč to tak je. Proč člověk touží po věcech, které umrtvují touhu. Proč když něčeho dosáhneme, myslím spokojenosti, tak potom jen tak sedíme a čumíme. Koneckonců spokojenost je stav velice nebezpečný, podle mého názoru. Nebezpečný tím, že nevede k další činnosti, že je to koncový bod lidských snah. Vidím to sám na sobě, jsem nespokojený, když jsem nespokojený, a jsem nespokojený i když jsem spokojený, protože mně sere jak hloupý je to stav. Podívám-li se do minulosti, vidím, že nejlepší moje období bylo, je to už dávno, asi tak ve druhé polovině devadesátých let. Tehdy jsem byl opravdu šťastný, byl jsem svobodný a objevoval jsem svět, byl jsem chudý a moje možnosti byly velice omezené. V žádném případě jsem nebyl spokojený, byl jsem naopak hrubě nespokojený. Trpěl jsem neopětovanou láskou, taky jsem chtěl hrát dobře volejbal a taky jsem chtěl vždycky vydržet v pití o něco víc než
mně nakonec skolilo. Říkám, že nic z těchto tří věcí se mi nikdy nepodařilo. No někdy se podařilo propít celou noc, to doporučuji to je opravdu umělecký zážitek. Ale není to příliš podstatné. Hlavní věc té doby byla pro mě dívka, kterou jsem nikdy nezískal. Kdysi mi naprosto učarovala svou zranitelností a svým částečně a chvilkově smutným příběhem. Jednou jsme spolu leželi zcela zpití na polní cestě pod tehdy ještě rozbitou a zřícenou rozhlednou na Klucanině nad Tišnovem. Byla tehdy tma a byl krásný teplý večer osmého května 1998, u těch čtyřech kamenných zdí staré rozhledny hořel malý oheň a pár gymnazistů tam sedělo a vedlo moudré řeči a pilo rum a pivo. V tom okamžiku jsem uviděl celý její smutek a její krásu v jednom a byl jsem na více než rok jako v ráji, kdykoliv jsem ji potkal. Bohužel a nebo také bohudík se mezi námi milenecký vztah nevytvořil. Byli jsme blízcí přátelé a po škole jsme se rozešli každý svou cestou, ačkoliv jsme si slibovali, že se nikdy neopustíme. Já jsem pokračoval ve studiích v Brně a ona dělala už ani nevím co a skončila jako redaktorka v ČT a později i hlásila ve zprávách jako novinář v terénu. Zkrátka doba to byla složitá a bouřlivá, a spokojení jsme nebyli. Podobný opar pokračoval i dále ale potom se vše postupně překlápí do rutiny a zcela nasycené spokojenosti. Ve druháku na výšce jsem poznal svou budoucí ženu a dostavila se spokojenost. Byl jsem zcela saturován sexem a vůbec vším možným a dostavil se jakýsi stav ve kterém jsme proletěli asi následujících devět let. Místy se probleskla nespokojenost, celou dobu se docela často hádáme kvůli různým pitomostem, hlavně bylo problematické vymezení jakýchsi pravomocí a toho kdo komu do čeho může kecat a co je už čistě každého věc.
Tato NS (zkracuji) se projevila převážně mými odstředivými tendencemi, které jsem ovšem nikdy nedovedl dotáhnout do vítězného konce. Tak nevím, do čerta, co je v tom životě vlastně cílem. Jestli je to, jak je v jedné písni, kterou jsem zde už citoval: "Složit svoje maturity, vychovat pár dětí a vydělat dost peněz, dostaneš za to krásnou knihu s věnováním, zaručeně.". Anebo je dobré celou dobu až do smrti po něčem toužit, o něco se snažit, být stále hnán vpřed za splněním svých cílů, být věčně frustrován a nespokojený a nevím jestli šťastný, nebo nešťastný.
Tento článek psal dnes celkem spokojený člověk, který po ničem netouží, chce se jen vrátit domů a doufá, že ho tam čekají s radostí, bez výčitek a že sex bude dobrý, anebo aspoň nějaký (viz jedno staré íránské přísloví). V opačném případě článek psal trestanec v pruhovaném mundůru.
Budoucnost očekávám s obavami…
Jo a taky musím říct, že se mi strašně zpomalilo už tak strašně zpomalené připojení přes mobilní telefon a bluetooth, takže je můj pobyt na internetu téměř nemožný a stránka se natahuje asi deset minut když je na ní třeba jen text. Asi mně z toho mrskne. Zdravím svoje dvě čtenářky, hladím a objímám, jste jediné bytosti které jsou tu se mnou. A přeju vám rychlé připojení a spolehlivé poče.

Seznam pytlovin

25. října 2010 v 17:39 | Dorian-gray
Tak slibuju že už nebudu kydat sem oduševnělý kecy, příchází čas na holá fakta. Napíšu tady pár odstavců o tom co jsem dělal po návratu z ostrovů, od úterý 19. řijna.

Úterý večer. Po delší době pěkný večer strávený s rodinou, vykládal jsem spoustu věcí které jsem viděl na výletě, a vůbec jsme se měli fajn. Naše malá, tedy ta menší se mezitím naučila chodit a dělá sama pár kroků a to zcela bez drža. Asi jsme i pili nějaký víno a přemýšleli jsme o tom co nás v životě v několika následujících měsících čeká. Spát jsme šli až kolem druhé

Středa. Ráno do práce, ach jo, asi se mi vstávalo docela dobře jak to tak mívám. A mám pocit že nedostatek spánku mně nějak moc nevadil, překvapivě. V práci jsem se tvářil jakoby nic, nikdo nevěděl o tom co jsem v pondělí a úterý podnikal. Musel jsem myslet na zítřejší den, kdy plánuji šéfovi oznámit tu radostnou v uvozovkách novinu o mé změně zaměstnání. Pro oddělení to bude rána do srdce a já to vím, ale není možné se se zaměstnavelem příliš mazlit, atd. Odpoledne jsem šel hrát volejbal a tak nějak to bylo docela dobré, asi se mi i dařilo. Byla tam i ta s drzým výrazem ve tváři, o ní jsem již dlouho nepsal, protože jsem ji dlouho neviděl, až nyní po několika měsících. Byla spokojená a když jsem se zeptal jak se jí vede, tak sebevědomě a ihned odvětila že skvěle. Tak to asi bude pravda. Jo jen ať se jí daří, je to jeden z lidí, jejichž smutek mně tuze dojímá. Je skvělá.

Čtvrtek. Tento den krátce po ránu jsem šel k primáři do jeho kamrlíku, řek jsem mu že mám zajímvou pracovní nabídku a že jsem rozhodnut jí využít. Hlas se mi třásl, no ale co bylo vyřčeno už nelze vzít zpět a, no prostě bylo to venku a to je to hlavní. Bavili jsme se potom o nějakých podrobnostech, docela mně překvapil, že moje postoje chápal, nebyl zlý ani podrážděný, ani uražený, jen tupě civěl do země. A ani neprotáhl obličej a neotevřel pusu, jak jsem očekával. Takže ze strany jeho to byl chlapský a rovný přístup. Vzhledem k uvedenému je atmosféra v práci nyní chladná, kolegové sice o ničem nevědí, ale o to víc, žijí v omylu a z mého odchodu se jim jeví výlhed na více a více práce, které je už teď dost. Večer u nás byli na návštěvě náměstek a jeho bývalá současná holka, byli nějací divní a čudně se koukali. Vyklopili jsme jim naše novinky, a nevím, nevím, jestli tam není špetka závisti. Oni taky říkali nějaký drby z nemocnice, ale byly to těžko uvěřitelné, záměrně přehnané povídačky, které jejich hlavy nekriticky přebraly tak jak je slyšely. Dojem z návštěvy byl každopádně u mně rozpačitý a po jejich odchodu jsme si s ženou řekli, že jsou nějací divní.

Pátek. Dnes začíná třídení maraton oslav prvních narozenin našeho mladšího dítěte. V práci jsem to opět nějak přežil a odpoledne jsem došel domů. Začal jsem psát článek na blog, protože jsem byl sám. Ostatní byli někde v obchodech. Potom přijeli moji rodiče a pak jsme se doma postupně sešli všichni, tj. my, moji rodiče a rodiče ženy, jo a taky její brácha. Asi jsme večer jenom trochu popíjeli a tak nějak si povídali. Už ani nevím.

Sobota. Všichni šli pryč a my jsme doma zůstali se švagrem sami, postavili jsme ten domek, který darujeme dětem k narozkám, je to metr dvacet vysoký plastový domeček, kam se vlezou obě dvě a můžou si tam dát i nábytek. Moc se jim líbil a nejmladší trávila den tím, že se potácela dovnitř dveřma a zase ven a zase dovnitř a tak dál, zkrátka kolem domu. Taky jsme byli večer v restauraci a měli se tam dobře, pili jsme pivo a tequillu a taky víno.

Neděle. Dnes jsme kolem poledne hráli squash a byli na jídle v jednom hotelu, no vlastně v tom, kde mají to squashové hřiště. Pak se všichni rozprchli do domovů. Já byl ještě večer na volejbalu, hráli jsme v šesti proti pěti a byla to neurovnaná, nepřesná hra, šest lidí je na volejbal asi moc. Viděl jsem opět nahou s.p., ale jo docela jí to šluší. Pak jsme šli s klukama na pivo a pak brzo domů.

Pondělí. To je dnes, už se blížíme a brzo dosáhneme bodu zvaného přítomnost. Je to zatracená nuda psát tento materialistický výčet typu co, kde, kdy, kdo. A  myslím, že to ani není ke čtení.

Proto se příště bude asi zase konat zával slz a sebelítosti, protože to je to co sem chci opravdu vyvrhnout, nikovli tento seznam.

Říjen, někdy na konci...

25. října 2010 v 16:49 | Dorian-gray |  Historická fakta
No takže s Gi. jsem se nakonec nesetkal. Hmm. Možná, že je to tak dobře, třeba je to jiný člověk, má už úplně jiný vlastní svět a já jsem jen jakýsi hlupák z minulého století. A taky mám vlastně svůj svět, z něhož, jak je tady důkazem, nejsem schopen stejně nijak vystoupit. Vlastně se to celé seběhlo tak, že Arab mně v pondělí vytížil takovým způsobem, že nebylo možné se uvolnit na dostatečně dlouhou dobu, abych dojel až do Londýna a zpět. Měl jsem asi také naivní představy o vzdálenostech a také o cenách za cestování vlakem v Anglii. Kdybych vůl neletěl letadlem, ale jel radši z Prahy autobusem, bylo by vše jinak. Každopádně jsem s Gi. nakonec telefonoval, byl jsem napjatý a bušilo mi srdce, když zvedla telefon zpočátku mně nemohla poznat, ale potom jí došlo, kdo je na druhém konci drátu. Zmateně jsem se snažil vymyslet nějaký způsob, jak se setkat. Vše bylo marné. Kettering je příliš vzdálené město. Napadlo mně také, že si nechám uletět letadlo a domů pojedu o několik dní později, to bych byl jiný formát kdybych udělal tohle kvůli tak nejisté věci, jako je naše setkání.

Také jsem, bylo to ještě cestou na letiště v Praze před odletem, tedy před minulým článkem, jel v autobuse s dívkou. Sedla si vedle mně a připadala mi dost zajímavá. Po nějaké době otálení, autobus jel jen půl hodiny, jsem se jí zeptal zdali bychom si mohli povídat. Cha. Byla dost zaražená, ale neodmítla mně. Tak jsme si trošku povídali, a říkala, že je z devíti dětí a že chodí na střední školu někde v Ostrově, nebo co. A také jsme se bavili o Římě a o cestování a o zpěvu a o sborech kde ona zpívá. A také jsem jí říkal o plánovaném setkání po letech a tak mi přála hodně štěstí. A ani nevím jak se jmenovala, zapomněl jsem se zeptat.

Setkání prostě neproběhlo a mně se Gi. nyní zachovává v mysli úplně stejná jako byla dříve, když jí tehdy nebylo ani osmnáct. Vlastně jsem chtěl více vyprávět o tom co jsem zažil s Arabem ale nějak se mi to nechce psát. Mám zase na mysli jen hloupé pohledy a výjevy z vlastní minulosti. Pracovní události v Anglii by byly na dalších několik stran, kdybych chtěl povědět o všem, co mně tam šokovalo. Je tam úplně jiný svět a nic neplatí tak jako zde, ale už dost o tom. Na tohle vážně nemám náladu.

Já jsem zasněný a hlavu mám vysoko v oblacích. A musím taky podotknout, že věci doma se jaksi pohly k lepšímu a že jsem zase na té části sinusoidy, která se nachází nad čarou. Dost se na tom přičinilo naše setkání po mém návratu z výletu. Přišly na mně čekat na nádraží, a rozběhly se za mnou, no vlastně jen Ema a strašně jsme se vítali. Musel jsem jim pak všechno povyprávět a nevynechal jsem nic, až snad kromě té události s Gi. o tom jsem se vlastně nezmiňoval vůbec. A taky jsem se rozhodl, že změním zaměstnání a půjdu pracovat nikoliv do Anglie ale do jiného místa v ČR. Ale o tomto tématu později, určitě budu mít na to dost příležitostí. Třeba pak napíšu o té scénce, kdy jsem říkal šéfovi, že u něho skončím, a ani jsem nevěděl že šéfík měl zrovna narozeniny. Hmmm, život je jeden z nejtěžších.

Musím ještě napsati, že jsem si nyní zcela jist, že jsem před léty ten dopis nepochopil ani z poloviny. Byl jsem asi prapodivný hlupák nebo co, že jsem tehdy nesedl na první spoj do Janova. Teď v návalu sentimentu mám na vše náhled úplně jiný, ale s tím se asi nedá již nic dělat. Dalším poznatkem je to že italský přízvuk člověk nevymítí ani za šest let, dokladem toho je Gi. jejíž neopakovatelná neznělá hláska na konci každého slova, jakoby sdělovala místo jejího původu. Zkrátka je to tam a ne že ne. Tak tady musím na chvíli přestat psát, někdo sem jde.

...

Tak uplynuly tři dny a zase pokračuji, jsem v práci a nedělám nic. Během té doby jsem se trochu uklidnil, moje platonická staronová láska mně v současné době kruší o něco méně a jen si opakuji s GnR že "I´ll still be thinking of you and the times we had!". No a nakonec přeji všem smutným lidem, hlavně jedné dívce s černým havranem na erbu, hlavu vzhůru a loučím se veršem ze stejné písničky "There´s a haven above you!".

Uvidim jeste nekdy Gi?

17. října 2010 v 20:51 | Dorian-gray
Musite cist rychle, protoze budu rychle psat, mam omezeny cast nez mi to poleti. Jo a nebudou tam tentokrat hacky a carky na nekdy se mi prehodi y a z. Je to proto ze sedim nyni na letisti v Praze a je tu strasne divny internet a nejde mi prehodit na ceskou klavesnici a taky je mi s tim nechce se jebat. Jo taky musim rict, ze tento clanecek jsem mel nadejne rozepsany uz vcera odpoledne, ale musel jsem ho smazat ponevadz jsem byl vyrusen nemohl jsem jiz nerusene pokracovat. Proc? Byly tam prece veci ktere nehodlam zverejnovat jinak nezli zde, psal jsem o sve minulosti a take trochu o lasce.

Takze budete potrebovat nervy jak spagaty, jelikoz ja mam dneska mega melancholickou. Skoda ze uz si nepamatuji, jak jsem to psal vcera, bylo to nadejne. No ted mne ta nit ne a ne napadnout. No zacnu popisne, letim tedy do East Midlands, kde se mam setkat s jednim arabem, ktery mi mozna da praci a mozna mi pohnoji zbytek meho zvoraneho zivota. Budu se muset take asi pricinit, ale to je samozrejme. Arab mne zitra vezme do nemocnice a ukaze mi provoz, to samostatne uz by stalo za tech par korun za letenky. Pak je tu jeste jedna vec a ta mnou clouma vic nez nejaky zatraceny prachy, kariera, profesni rust. Kdyz se rekne profesni rust, bez krouzku nad u, zni to skoro jako profesionalni zrezaveni, no musim potrenovat anglictinu.

Takze abych nezabihal. Budu vypravovat od hlavy k pate. Predstavte si mam konto na facebooku. Je to tak. Predvcera v Plzni jsem se ulil z prednasek abych mohl lelkovat na hotelovem pokoji. Meli tam slusnou wifi antenu tak jsem tam delal vselicos. Na facebooku byly uverejneny jedny stare fotografie, a tady zacina se odvijeti pribeh ktery je silny jako svet, a ze ktereho se mi jezi chlupy na pazich. Ridke male chlupy, aby bylo jasno, takove jako ma skoro kazdy. Fotografie cloveka ktereho budu zvati Gi., byly to jeji obrazky tak z roku 1985 az po cca 2000. Byla tam se svym bratrem, rodici a snad take se svym tehdejsim pritelem policajtem. Fotky zazloutle a s prehybanymi rohy, jakoby v oparu, jednoznacne dodatecne digitalizovane z papiru.

Byla tam absolutne krasna. Nikoliv ze by se dala prirovnat modelce z Playboye nebo kurnik nejake uplne krasavici z nejakyho jinyho casopisu nejlepe z titulni strany. Tak krasna ona neni, je to trochu jinak. Jedna se o smes jiste fyzicna, ducha, utrpeni, radosti a moji nesmazatelne vzpominky stare nyni vice nez 11 let. Neco takoveho jsem si povsiml naposledy u Evy a to bylo tehdy vlastne stejne jeste drive, to se tykalo asi tak roku 1997, tahle vzpominka se datuje k cervenci 1999. Gi. tam byla naprosto andelske stvoreni a uz o tom nebudu nadale zde basnit, nebot je mi trapne, ze nedovedu svoje jednoduche pocity vyjadrit ani v materskem jazyce. Na tom facebooku proslulem jsem pochvalil ty jeji fotky a protoze byla jeste online, tak jsme se dali do reci, vymenili si par zdvorilych pozdravu. Potom ze mne vypadlo, ze vlastne letim pozitri, tj. dnes, do Britanie. Slovo dalo slovo a ja byl jako utrzeny z retezu myslenkou, ze bychom se mohli videt.

Je to lakava zaroven trochu znepokojiva predstava, ja vim, ze si Gi. dost idealizuji a ze setkani tvari v tvar by mohlo dopadnout i dosti fiaskem. Castecne take proto, ze nevim zdali si budeme miti co rici. Tehdy pred lety jsme toho taky moc nenamluvili, ale to jsme ani nemuseli. Nikdy nezapomenu na jeji tezky italsky akcent v anglictine. Jo chtel bych ho slyset jeste jednou, ale obavam se ze po jejim dlouhodobem pobytu v kralovstvi docista vymizel. Gi. bude mit jiste daleko lepsi anglictinu nez ja a doufam, ze ji budu aspon trochu stacit. Takze domluva prozatim zni tak, ze si mame po priletu zavolat a uvidime jesti vubec bude mit cas se se mnou sejit. Ja v to doufam, ale naridit ji to nemuzu. Nevim ani, jestli se se mnou opravdu setkat chce, mozna ma stejne obavy jako ja. Musim zde napsat fragmenty naseho kratkeho pribehu, jak jsme se videli poprve.

Poprve jsme se videli na nabrezi v Hastingsu. Ja jsem sel asi s Quickem a potkali jsme ji a nejaky jeji kamosky taky, nespoustel jsem z ni oci po celou dobu, co jsme se blizili krokem. V miste kde jsme se mijely se nase hlavy souhlasne otocily a oci zustaly v pevnem kontaktu, pak se rozpojily. Po dalsich dvaceti metrech ktere jsem usel oprareny, jsem se otocil, ona se taky otocila a ja jsem za ni asi sel. No ted nevim abych nekecal, no proste to dopadlo tak, ze jsme si padli do naruce, nerikali jsme vubec nic. Vim dosti povrchni popis jedne pubertalni udalosti, nicmene se do mne zaryla jako, jako.... ryc? Potom jsme se videli jeste nekolikrat a vzdy to vypadalo stejne, nebudu zde popisovat, neb to neni podstatne. Rikala ze ma v Janove pritele policajta, byla rozpacita. Nebyli jsme nejak schopni si dohodnout pevnou schuzku a tak nase setkani byla znacne nahodna, ale i tak pomerne cetna na to ze jsme byli ve stotisicovem meste. Potom jsme se jednou videli naposledy, objali se a vymenili si nejake adresy. Pak jsem ji videl snad jeste jednou ale to si nejsem jist.

Casem jsem od ni dostal dopis, byl smutny, cetl jsem ho nedavno znovu a polilo mne horko. Byl psany na ctvereckovanem papire, kazdy radek jina barva, no zkratka psala ze se nema moc dobre a ze je vsechno jine, nezli v dobe kdy jsme se vidali v Sussexu. Az ted, zda se mi, jsem ten dopis pochopil. Ale nevim, mozna, ze jsem ho pochopil uz tehdy, a mozna, ze jsem ho tehdy nechtel pochopit. No a to je asi tak cele, neco bylo nevyrceno ale celkovy dojem by to nemelo narusit. To je toho, tohle jsou opravdu ordinerni veci, kterym ja tu davam megalomanske, grafomanske rozmery. Ale ja se z toho chci vypsat.

Zitra ji zavolam, doufam ze bude mit cas a budu po certech, ukrutansky zvedavy jak nase pripadne setkani dopadne...

Na tech fotkach nemela chybu, ach jo...

Jen si vrzni, jen si vrzni...

15. října 2010 v 16:27 | Dorian-gray |  Historická fakta
Američané jsou v Plzni.

Trčím v Plzni. Dnes budu psát jen o trapných a hloupých věcech, které se dějí kolem mně. Vynechám líčení pracovních záležitostí a vynechám popis stavu našeho manželství, ačkoliv to do zmíněné kategorie zjevně také patří. Trčím v Plzni na hotelu. Mají tady alespoň průměrné připojení a spolubydlič šel naštěstí na exkurzi do pivovaru. To mně naštěstí vůbec nezajímá, takže mám možnost být tu pár hodin sám. Trčím na hotelu Victoria a za oknem je převelice široká ulice, a jakýsi kaňon, kde na dně jsou železniční koleje ve čtyřech párech vedle sebe. Vypadá to tu jako na nábřeží, s tím rozdílem, že místo řeky tam někdo dal železniční trať. S řekou by to tu bylo daleko působivější, prostě sem řeka patří. Možná si někdo dal do programu, volebního programu, dnes jsou komunální volby, že tam nějakou řeku zavede, to by byla věc. Když si to tak představuji, vidím se jak sedím u břehu Adige ve Veroně sleduji její světle modrošedé vlny a východ měsíce nad baráky na druhém břehu, piju víno, je teplo a krásně a tma. Ale já místo toho čumím na železniční trať, trčím v Plzni na hotelu Victoria a v hlavě mi hučí.

Včera jsme se dostali spát až po třetí hodině ranní, takže vlastně dnes. Pili jsme pivo a víno dohromady, v nevelkém množství, ale stejně tu pachuť mám na jazyku doteď. Z hotelu, kde je kongres je to půl hodiny pěšky sem a to jsme ještě museli doprovodit Romanu do jejího hotelu, kterej je zas někde úplně jinde, trajdali jsme se Stanislavským asi hodinu po noční Plzni a byla nám zima. Ani jsem si nevzpomněl na bájný verš z jedné písničky, který zní:"Jen tak se toulám noční Opavou a opájím se představou, jaké by to bylo v ráji.". Vzpomněl jsem si na to až dnes. Upravuji ten geniální text po svém. Jen tak se toulám noční Plzní a jejich hnusným pivem se przním. No a výsledkem toho je, že trčím na hotelu, mám pachuť na patře, hučí mi v hlavě a snad ještě něco dalšího.

Je to tady festival přetvářky. Uvedu dva příklady, ze kterých mi je lehce nevolno. V hlavní roli jak jinak než já. Včera byla kapela opravdu hlasitá, Queen revival, a nehráli nic moc. Nebylo slyšet téměř ani vlastního slova, to je zlé, ale má to i svoje výhody. Mohl jsem se bavit se svou bývalou zaměstnavetelkou o čemkoli, to jako o čemkoli aniž by nás mohl někdo slyšet. Tak jsme se tedy bavili o čemkoliv a dozvěděl jsem se zajímavé věci, a poznal jsem její zajímavé názory na určité pracovní věci, které jsou, řečeno kongresácky, nad rámec tohoto stručného sdělení. Potom se tam přimotal můj šéf a byl konec povídání, plynule jsem přehodil na to, že hrají Bohemian rhapsody a že to je moje oblíbená. Bývalá zaměstnavatelka moje rychle pochopila situaci, rozloučila se a zmizela, bylo nám to vše jasné, rezonujeme na stejné frekvenci.

Další trapas je že chodím tady kolem svého budoucího zaměstnavatele z NJ a ani ho snad nezdravím. Já ho oficiálně vlastně ani neznám, kdyby mně viděl šéf se s ním bavit, tak by mohl leccos pochopit. Je dost podezíravý a ani se mu nedivím. S chlapem z NJ jsme si vyměnili pohledy velice rozpačité, ale i tak v nich čtu, že moje obavy chápe. Snad si nemyslí, že jsem debil. To už bychom totiž byli dva.

Další věc je že šéfovi asi umře pes. Má snad nějakou glomerulonefritidu, či co a to asi progreduje do renálního selhání. U psa dost blbý, u člověka směr dialýza a transplantace ledviny. Pesan má teprve asi tři roky a je moc hezkej.

Takže to jsou moje dojmy z Plzně, venku snad začalo ještě pršet, no to snad není možný. Trčím tady a místo toho bych měl sedět v kongresáku a poslouchat moudra o soudobé radiologii, kvůli tomu jsem vlastně přijel. Místo toho píšu tento chabý článek, který přečtou tak maximálně dva lidé. Ale za to mi to stojí. Jen je chci varovat, aby mně nepovažovaly (jsou to sice ti lidé, ale více mi tam sedí -y) za dobrého člověka - nezasloužím si to.

Chtěl bych plout na hřbetě krokodýla po řece Nil a volat vivat, vivat po egyptském kraji.
V pět třicet pět, jednou z pravidelných linek, pět zastávek do Kateřinek, ukončete nástup,
dveře se zavírají....

Nechce se mi domů II.

11. října 2010 v 20:22 | Dorian-gray |  Historická fakta
Tak a zase se mi nechce domů. Ještě nežli rozepíšu vypravování o tom jak jsem jel do Jičína, tak musím něco pověděti. Minule jsem byl smutný. Dnes jsem taky. Ale mezi tím jsem byl asi dva dny veselý, díky za ně. Zdá se, že to bylo na delší dobu naposled. Už jsem si plánoval, jak napíšu dneska něco s chutí, něco optimistického, něco ve smyslu tom, že všechno zlé se nakonec v dobré obrátí. Opak je pravdou. Načas se to zlé obrátilo v dobré, aby se po krátké epizodě pomíjivé spokojenosti mohlo zase zvrtnout a být ještě horší než kdy dřív.

Tak tedy popořadě, shrnutí posledních dní od čtvrtka. Jak jsem dopsal ten poslední článek, zhnusen jsem vstal od počítače, zhrzen pocitem vlastní nicotnosti a bezmoci. Pak jsem šel asi domů, vyvenčil jsem chlupatého (pes), jak jsem bral doma za kliku tak se ozval telefon (obrazně řečeno, ve skutečnosti se ozval až když jsem vstoupil). Telefon ve službě znamená téměř vždy práci, tak jsem našel auto, jel do nemocnice, popsal a vrátil se domů. Ustlal jsem si v obývacím pokoji, protože jsem nechtěl nikoho vidět, ba ani cítit ničí přítomnost. Výjimkou byl chlupatý, jehož nevinná smutná tvář se mi zdá krásná a jeho kožich voní jako, jako nevímco. Spali jsme tedy s chlupatým na roztaženém gauči a měli jsme se fajn, v okolí pěti metrů nikdo, kdo by na nás syčel. Ale šest metrů od nás jsou dveře a za nimi ...

Vstávání většinou snáším dobře, zvláště když jsem na dně tak se mi vstává docela lehce a stejné to bylo i v pátek ráno. V práci jsem to nějak přežil, asi to nebyl moc náročný den. Trochu jsem to přetáhl asi do čtvrt na čtyři, protože šéf má nemocnýho péska a musel s ním něco dělat, tak jsem mu chvilku podržel službu. Pak jsem šel domů vyvenčil jsem krátce chlupatého a sedl do auta a jel. Moje rozpoložení bylo tak rezignované, že mi bylo jedno, co se se mnou děje, jezdím vždy podle předpisů, no zkrátka mi bylo jedno jestli do mě udeří blesk nebo na mně spadne strom, nebo mně zválcuje kamion. No s tím bleskem by se asi nestalo nic, jakési žvásty o Faradayově kleci nebo co. Každopádně rezignovanost je dobrý vstupní stav do důležitých jednání, která mně čekala, nemám-li co ztratit je pro mne každý výsledek výhrou. Cesta byla dlouhá, celá po dálnici a místy podivně pomalovaná žlutými a bílými pruhy, čert ví, které jsou ty správné, mezi kterými se držet. Trošku jsem si nadjel, ale nakonec jsem to našel.

Měl jsem se setkat s chlapem kolem pětačtyřiceti, místo toho přišla pěkná žena kolem pětatřiceti s dítětem asi desetiletým. Ta mně potom dovedla na místo. Tam jsme se také posléze setkali s tím zmiňovaným chlapem. Ukázal mi celý ten barák, všechno co tam má za stroje, různé místnosti, všechno má dobře promyšené a organizační struktura celého pracoviště je zdá se o úroveň, nebo dvě výše než na našem. Je to tam všechno nové a asi to i dobře mete (klišé). Prolezli jsme to tam všechno, včetně šaten, sprch a různých kabinetů plných harampádí (prozatimně). Jakmile skončila prohlídka, zasedli jsme v ředitelně.

Seděli jsme naproti sobě u stolu, já a jakýsi chlap, kterého vidím dnes poprvé a který může a nemusí změnit můj život. Může můj život zlepšit i zkazit, může a taky nemusí nic. Nakonec bude stejně na mně pro jaký účel ho využiji, bude to jen má zodpovědnost. Tak jsem mu kladl tam všelijaké otázky a pak jsem mu říkal různé věci o sobě. Zdůrazňoval jsem hlavě věci, které by mi bránily v tom, abych pro něj pracoval. Není problém nasadit si růžové brýle, ale udržet se nohama na zemi se mi tentokrát docela dařilo. Přesvědčil jsem ho nakonec, že by mě měl vyplatit ze smluv které mám s nemocnicí a se státem, bude to stát hromadu pěněz, ale vlastně převezme už vzdělaného člověka bez vlastních nákladů, tak já vlastně jen převedu svoje závazky z nemocnice na něho a od je nemocnici vyplatí. Jednoduché, popsáno zmateně. Rozprava o penězích pokračovala, sebral jsem veškerou odvahu a řekl jsem si o osmdesát tisíc čistého. Bylo vidět že protáhl obličej a nějakou dobu nic neříkal a přemýšlel. Projevil se jako velkorysý obchodník a slušně navrhl, že by se mu to hodilo spíše hrubého. V ten moment jsme byli dohodnuti. Chvilku jsem ho potom nevnímal, v duchu jsem vystřelil pár šampaňských. Probrali jsme ještě několik detailů a pak jsme se rozloučili.

Chlap mně navedl zpátky na dálnici, v té tmě bych to sám nikdy nenašel, jeli jsme také jinou cestou. Také jsme málem přejeli opilce. V duchu jsem si přehrával co se tam dnes během těch dvou hodin odehrálo, a byl jsem na sebe opravdu hrdý. Vysvětlím. Dosud jsem vlasně ničeho nedosáhl, jsem se stejné bryndě jako ráno, vracím se domů, kde na mně nikdo s otevřenou náručí nečeká a to je pro mně ta nejhorší věc. K tomu abych se usadil na trvalo na takovémto místě by se muselo změnit spousta věcí, musel bych se stěhovat, také bych se musel stát dobrým lékařem, atd... Ale skvělé je to, že nyní mám možnost se o to aspoň pokusit, že je to čistě v mých rukách, v případě, že mu řeknu "ano" půjdu s kůží na trh a následky si sežeru sám do posledního zbla. S pocitem vítězstí, s pocitem kormidla ve svých rukou, a s koženým volantem mého renaultu skutečně v rukou jsem se strkal po dálnicí západním směrem tmou. Jak poetické pro smrtelnou dopravní nehodu. Nicméně se nestalo, do ničeho jsem se kupodivu nepřipletl a domů jsem dojel bezpečně.

Opět jsem vyvenčil chlupatého. Pak jsem přišel domů poklekl jsem před ženou a prosil o odpuštění, měl jsem dobrý den a nával velkorysosti, nebylo mi vůbec trapně. Moje omluvy za tu neslýchanou věc se špinavýma ponožkama padly na úrodou půdu, byly vyslyšeny a já byl jako v ráji. Měl jsem velkou potřebu podělit se o svoje zážitky. A doma bylo zase dobře, lovec se vrací do své chýše, tam je teplo a čekají na něj. A bylo dobře i v sobotu, byli jsme na procházce, dokonce dvakrát a odpoledne jsme spali. Také neděle začala dobře, odpoledne jsem spal, a pak jsem še na volejbal. Byla to jakási nová parta se kterou jsem byl tentokrát poprvé, hrál tam i můj režisér. Ach jo. A šlo mi to, někdy bývá těžké se aklimatizovat na nové lidi ale opravdu jsme si dobře zahráli. Viděl jsem také nahou ženu, byla krásná, manželka jednoho z hráčů jenž je angličan (taky tam byl). Je to nymfoška a musí se ukazovat a chodí se sprchovat s klukama. A nevěrili byste, byla to dříve popisovaná s.p., psal jsem o ní už ani nevím co na jaře. Teď jsem tedy zjistil, že všechno byla pravda.

Pak jsme byli na pivu, dal jsem si čtyři a seděl naproti ní. Má mužský výraz tváře, ale je v ní něco kouzelného. Nemiluji ji, aby nebyly nějaké nejasnosti, beru ji jako předmět studia. Pozoruji ji. Pak jsem se vrátil v dobré náladě domů a můj svět se zhroutil, doslova jako dům z karet. Takto je to typické, takto se mi to stává často, když se cítím dobře. Často přijde nečekaný konec dobrých časů.

Nepoklidil jsem přehoz přes gauč... podrobnosti nebudu psát, jsou nechutné. Zazněla slova "vždycky, nikdy, všechno, nic" a ještě nějaká další...

Zlomený člověk, nacházející se v bezvýchodné situaci, sedí na setmělém lékařském pokoji jedné moravské nemocnice a dopisuje jeden článek.

Mně se nechce domůůů...

7. října 2010 v 21:12 | Dorian-gray |  Historická fakta
Varuji, věty na sebe nenavazují. Celkově to smysl nedává ani po sedmém přečtení.

Tak a mně se zas nechce domů. Kam se mi nechce - domů. Komu se nechce domů - mně. Co se mi domů - nechce. Domů mně nechce co - se. Možná víte co to znamená.

Svět je nahovno a můj bezcennej život pustá ztráta času. Jediná útěcha je, že jsem v práci, ale to je taky nahovno, neboť se dneska málem stal průser s pneumotoraxem. No zkrátka jsem stažen zpět nohama na zem. Zítra jedu no Novýho Jičína, takže tím zabiju celý odpoledne, to by tímpádem taky nemuselo být špatný. Potom pojedem ve středu do Plzně a potom poletím v neděli to Nottinghamu. Hm, zdálo by se to jako zajímavá náplň - marnost.

Ještě budu chvliku hrát na dekadentní notu. Nejen že zde vystavuji zrcadlo svému morálnímu a duševnímu úpadku. Je potřeba napsat i o úpadku fyzickém. No zkrátka obě věci jdou ruku v ruce. Když jsem zakládal tyto stránky, tak jsem měl jakousi naději, jakousi představu že se snad něco změní, omyl. Nezmění se nikdy nic, veškeré naděje jsem pozbyl. Takže to je příznak porkoku, pokroku v rozkladu. Mám na mysli pár věcí, které mi teď běhají hlavou dokola a dokola, vlastně je vůbec nedovedu zapudit, ty myšlenky. A nejsou to přízemnosti mojí zvířecí duše. Jsou to věci, týkající se naprosto mého budoucího života na dalších padesát let, ale ani se mi o tom nechce psát, jak to považuji za pitomé. Jak pitomé jsou moje pitomé starosti.

No radši už toho nechám, nebudu po sobě nic mazat, aspoň vidíte necenzurovaný záznam mojí mozkové aktivity. Na tomto článku tak zůstavá zajímavá tím pádem jen jeho syrovost, protože forma i obsah jsou vlasně ubohé. Příště asi napíšu vypravování, jak jsem se měl v Novém Jičíně, šel jsem tam, dělal jsem to, pak jsem šel tam a myslel si to a to, pak jsem se najedl a jel jsem domů. Takhle by to nějak mohlo vypadat. Výsledek su bude lišit jen málo.