Nakolik mi ještě vůbec patří ty ruce, které tu teď drží volant? ...

Září 2010

Podzim je tu...

23. září 2010 v 20:20 | Dorian-gray |  Historická fakta
Dobrý den, vážení blogoví čtenáři, včera jste se přišli podívat jen dva, no nevadí, stejně tu není o co stát. Tomuto blogu zdá se není pomoci, ačkoliv jeho autor má nebývalý nával aktivity a už tu sedí po čtvrté v necelém týdnu. No staly se nějaké poměrně zajímavé věci v mezidobí. Nejdůležitější asi je, ale vezměme to popořadě. Naše temné období s ženou, kdy jsme byli na válečně stezce, je to tam. A to se ani nikdo nemusel nějak ponižovat omluvou, prostě to nějak odeznělo - příznak naprostého rozkladu vztahu. Ale to nevadí, teď je dobrá nálada a to je nade vše, nesnáším když se mi nechce vracet se domů.

Žena dokonce udělala nebývalý, na svou povahu, krok. Koupila si knížku o dětské kardiologii a dočetla se tam jakousi odbočkou, že 50g alkoholu denně je významným protektivním faktorem ischemické choroby srdeční a že to koneckonců prodlužuje život. 50g alkoholu je téměř 1/2 litru vína, tři desítky piva, tři panáky... Tyhle věci jsem ji tvrdil už dávno, ale to mi naznačovala,  že jsem alkoholik a že to je debilovina. No a hle stačí aby se to dozvěděla z důvěryhodného zdroje a je to. Takže začali jsme v úterý, rozpili jsme flašku a ve středu ji dopili, nikdo z nás se na optimální hranici půllitru nedostal, ale pro začátek je to dobré. Abych doplnil, její babička nedávno zemřela právě na selhání srdce, a matka má ty potíže také, mají to zkrátka v genech a děvče začíná ve svých 29ti také myslet na zadní vrátka, a dělá to neotřelým způsobem, spojuje příjemné a zdraví prospěšné věci. 

Jo a další zajímavá věc začíná dnes, tedy dnes se začíná dále zajímavě rozvíjet. Napsala mi mail jedna maďarská úřednice pracující pro mezinárodní firmu, jestli nenchci pracovat ve skandinávii, že mě vezmou na půl roku do španělska a naučí mně tam švédštinu, nebo norštinu a půjdu tam makat. Tak jsme se domluvili, že bych to jako zkusil, a teď začíná jít do tuhého, dosud to byla jen taková hra které jsem sám moc nevěřil. Teď po mně ta maďarka chce doporučení od nadřízeného, ha už se těším jak uvidím jeho protahující se gzicht (protáhlý je už i tak dost) když mu to budu říkat. No teď se zdá že si z toho dělám srandu ale není tomu úplně tak, to je vážná věc, a navíc mám se šéfkem dobré vztahy, tak je to něco jako zradit kamaráda. A taky bych mu chtěl navrhnout, aby mi dal nějaké volno navíc, abych mohl provádět nějaký vedlejší kšefty ha, no už ho vidím jak se bude kroutit. Ale co, já přece nejsem nevolníkem u svého zaměnstnavatele, žijeme přece na volném pracovním trhu, kde je, zdá se, nejvíce ceněná a zároveň nejvíce nedostatková mobilita pracovní síly. Ale tu já mám.

Tak to je tak asi všechno, už mně né a né nic napadnout. Upřímně nesnáším blogy, kde autor píše jak neví co by k tématu napsal, ha. Já tedy už nevím co bych napsal, až na to, že za chvliku jdu domů, je 20:13, a bohužel nemůžu vypít svých 50g páč jsem ve službě. Tak si dám zítra stovku haaha, to abych nezasklil svoje zdraví. Takže líbám Vaši ladnou nožku (vy, kdo jste mladé a štíhlé) a vy ostatní, no a vy ostatní prostě na viděnou (čtenou?).

September 19th

19. září 2010 v 12:19 | Dorian-gray
Ha, když jsme tak u té emigrace, musím opravdu pověděti, že mně to tady pěkně hněte. Nejhorší jsou ty beznadějné výhledy do budoucnosti. Půl roku tmy a zimy a tak dále. A to ani nemluvím o omezenosti někderých lidí kolem nás, kteří sice nejsou zlí, vlastně nejsou ani hloupí, nej jejich obzory sahají tak maximálně za kopec do vedlejší dědiny. Chtěl bych se vyhnou tomu abych setrval celý život na jednom místě.

Tak mně napadá scénka z jednoho filmu, kterou teď zahraju. Je to rozhovor mezi Macháčkem a holkou jménem Vesna, sedí spolu na zdi a povídají si. Vesna povídá: "Tahle země je zlá, protože čeština je zlá. To je samý by a by.", Macháček: "...co by chtěl, co by chtěl." Vesna: "Nikdo ti neřekne co opravdu chce."...  blblbla bla.... Vesna: "Každopádně si myslím že tahle země je pěkně skurvená!", Macháček dokončuje: "To každopádně, ostatně, stejně jako kterákoliv jiná země.". 

Super. Tak a naše naděje jsou pryč. Ne tak docela, nemyslím si že najdu nějaké dobré lidi, kteří si nezávidí, nelezou jeden druhýmu po zádech za úspěchem, že nebudou přepočítávat všechno jen přes prachy, že se nebudou chtít nevzájem ovlivňovat a přetvářet druhé ke svému obrazu. Jedno je ale jasné, tam kam zdrhnu nebude určitě taková zasraná, dlouhá zima jako tady, určitě tam nebude taková tma a šero. To jsou věci  které mně teď opravdu leží na srdci. Není žádná ctonst v tom otrocky akceptovat podmínky které jsou mi tu dány, já prostě chladno odmítám a nehodlám to nijak měnit. A to mně teď hněte o to více, že jsme teprve na začátku, podzim je tu za tři dny a spolu se zimou budou trvat fakt ještě pěkně dlouho, už vidím jak to bude nahovno. No asi se to může zdát jako banánní (banální) důvod k útěku, ale pro mně je to důležité.

Jo a teď z jiného soudku, chtěl jsem včera napsat článek na téma sen, téma týdne. Napsal jsem, nebo rozepsal dva, čas jsem na to měl. Záhy jsem je smazal s tím, že je to nuda, a že tam nemůžu přece napsat to o čem opravdu sním, to by bylo až příliš úchylné a zrušili by mi blog. Jinak dneším dnem opět sedím ve své smardlavé místnosti na našem RDG oddělení, dosud bylo docela dost práce, většinou samá votrava a žádné zajímavé věci, ale den ještě není u konce.

Tak tímto článkem se zase na chvilku loučím, poněvadž další službu mám až ve čtvrtek a nevím zdali se i tam kvůli řadě jiných zálib dostanu ke psaní. Mohl bych pokračovat ve zkáze tohoto blogu, který, jak jsem se díval do jakýchsi výpisů, měl v době mojí nepřítomnosti přes prázdniny návštěvnost asi 1-2 lidi za den. Ale co, já ho stejně píšu hlavně kvůli sobě, abych v budoucnu věděl jakej jsem býval naiva a jaký věci mi lítaly hlavou když bylo 19. září 2010 AD. Takže zdravím věrné a s heslem "Smrt přetvářce, sláva svobodě ducha" (to jsem právě vymyslel) se loučím s myšlenkou na brzké shledání.

September 18th

18. září 2010 v 13:43 | Dorian-gray |  Historická fakta
Ahoj, takže ve zkatce co bylo včera. Přišel jsem domů kolem desáté a měli jsme návštěvu, byli tam náměstek a jeho bývalásoučasná holka. Bylo to dobré protože atmosféra byla uvolněná a po napění ani památky. Zdálo se mi jako by byl svět dobrý. Změna nastala po jejich odchodu. Zde jsem viděl jak děvče ovládá umění přetvářky, které já tak velice tuze nerad. Dost už o tom, nechci zamořovat blog takovými věcmi.

Dnes sedím zase na svém pokoji v prvním patře jedné nejmenované nemocnice. Mám před sebou prkno, na něm počítač, píšu do vlastního notebooku a připojení mám přes mobil a bluetooth protože nechce se mi vypisovat podvratné věci přes nemocniční připojení, neboť může být sledované. Až odtud budu chtít zdrhnout tak jim nesmím dát příležitost k vydírání. To trochu přeháním ale vůbec pocit že mi toto může číst zaměstnavatel mi nahání hrůzu. K čertu se zaměstnavatelem. Když jsem šel ráno přes centrální příjem k nám nahoru, doufal jsem, že uvidím tu s třiceti koňskými ocasy, ale nebyla tam. Jó kdyby tam byla, mávli bychom na sebe, to je veškerý projev náklonnosti, který jsme si kdy vyměnili, ale projev to je. No nic, třeba tu bude ještě zítra a mávneme si konečně.

Chtěl jsem včera napsat něco o homosexualitě a o prostituci. No dnes na to nějak nemám náladu, ale přece jenom snad něco. Náměstek říkal, že byli v Praze, já jsem byl také v Praze s rodinkou a potkali jsme je tam a to nikoliv náhodně, ale zcela po domluvě. Běžela se tam nějaká desítka a děvče se zůčastnilo. Náměstek teda říkal že následujicí den byli kalit, původně seděli v hospodě a pili a žvanili nějaký nesmysly, a potom že půjdou jako "pařit". Pod pojmem pařit si sice představuji pití, ale oni asi myslí zmítání se v rytmu taneční hudby, to mi nikdy nešlo. Ale to je jedno. Říkal že byli v podniku zvaném Karlovy lázně, pětipatrová budova plná ožralých a sfetovaných lidí, v každým patře jiná hudba, smrad a zpocení lidé. Holky chovající se jako štětky. Potetovaní borci, pražská mládež, hlasitá hudba. Vytrvali tam od dvou do půl šesté do rána a pak se vraceli spát. Ptal jsem se zdali jim v hlavě hučelo - ne - byla odpověď. A ani se jim tam nelíbilo. Dovedu si představit co bych dělal já na takovém místě. Asi bych si někde sedl, asi bych si dal pivo, no s nikým by si povídat nešlo pro tu hlučnou muziku, a tak bych asi seděl jen tak na místě a hlavní mou činností by bylo pozorování lidí, co dělají, jak vypadají, to mně opravdu moc baví. Dělával jsem to tak často na podobných akcích za mlada, měl jsem přitom poetické myšlenky a svět mi připadal jako objekt studia a já byl vědecký pozorovatel. Byl jsem nezůčastněný dění, byl jsem nad věcí, sledoval jsem lidi a přemýšlel o nich. 

Budu vyprávět jak to bylo jednou, už dávno v zimě před x lety, byli jsme v hospodě a chlastali, pak jsme šli spát, byl jsem tam já, šoumen a můj splužák z výšky jelen. Ráno jsme byli ještě na šrot a jeli jsme vlakem kamsi směrem na vysočinu a tam byl rockový festival, tam jsme taky chlastali a přikrmovali, pak jsme večer jeli zas kamsi vlakem dál na vysočinu asi do Bystřice, byla tam strašná zima a všude plno sněku, trmáceli jsme se sněhem k jakési zapadlé chalupě kdesi uprostřed polí a lesů, tam byla bečka a kdosi snad slavil narozeniny, snad jakýsi faf. Faf hrával na kytaru a skládal písničky, jedna byla o hulení a zněla nějak takto "lodyha vysočiny čnííííí", vysočina byla jeho oblíbená značka hulení. Taky se tam hulilo na té akci a mě taky dali, já jsem se tomu nikdy moc nevěnoval a vždycky jsem se k hulení přimotal tak nějak náhodou v podzních fázich bečkových, nebo jiných pivních večerů. Jakmile jsem si dal páva, večer pro mně začal, nebo skončil, jak se to vezme, od té doby jsem jenom zíral na lidi a pozoroval jsem svět bez známek vlastní účasti. Po klíně mi potom přeběhl pes a to mně nachvliku přivedlo do reality, páč byl velký a řádně na mně dupl. No a pak jsme se nějak vrátili k normálnímu životu a bylo mi dva dny mizerně. V té době už jsem chodil se svou nynější ženou, byli jsme zrovna na kordy takže se o mně moc nezajímala, kdyby toto, věděla rozešli bychom se.

Tak to byl senilní výlet do minulosti, napadá mně to proto, protože náměstek říkal, že je už na takový flámování starej, cha hovno, je mu 28. Mně je 29 a stále považuji za fantastický pocit vidět vycházet slunce po probdělé noci. Vůbec pohled na nebe považuji za výbornou a v dnešní době málo praktikovanou věc "i pretend that airplanes on night sky are shooting stars, i could really use a wish right now, wish right now.". Ptejte se sami sebe, kdy jste naposledy viděli padající hvězdu, já se přiznám že dávno. Rojem meteorů prolétá země vždy kolem 12. srpna, tak dofám, že to příští rok stihnu, páč letos jsem to propásl, jako už po několikáté. Pak také prolétá kolem vánoc, tak snad, ale to už bude zima.

No chtěl jsem psát o prostituci, místo toho mně teď napadá co jsem poslouchal dnes ráno cestou do práce, byl to Bach a jeho St. Matthew´s passion i jiné jeho skladby a je to neuvěřitelné, to je hudba, kam se hrabe justin bieber, ha.

Jo a odepíšu té náborové agentuře, abych mohl zmizet z této smutné země.

September 17th

17. září 2010 v 21:32 | Dorian-gray |  Historická fakta
Tak tady sedím ve svým pokoji v nemocnici zas. Venku už se dávno setmělo a všichni slušní lidi šli už dávno z práce domů, kde naplno žijí svými skvělými životy, dívaji se na televizi, nové díly svých oblibených seriálů, shlédli zprávy a už ví co je ve světě nového. Já trčím tady. A ani mi to moc nevadí. Dneska js- (teď mně v půli slova přerušil telefon a já jsem musel jít udělat jeden ultrazvuk břicha, paní měla strašlivé potíže, a barvitě je popisovala, to zrovna moc nemusím, ale apoň že nebyla ožralá) -em, tato věta asi měla začít "dneska jsem" ale už nevím jak měla pokračovat. No takže opět služba, zahájil jsem ji dnes dobře, dvouhodinovým protestním spánkem, tak byly okolnosti příznivé.

Protestním proto, že jsem byl rozmrzelý. Rodinka se dnes vrátila z Brna, kde byla včera na "shoppingu", a spaly pak u mých rodičů, jakmile se vrátily domů tak mi dalo děvče pocítit svůj vztek, že není doma uklizeno, byla vážně naštvaná a praštila mi potom s telefonem, ach jo, a já mám v poslední době docela chuť být spolu zadobře. Navíc mi řekla že na všechno seru, tyhlety kecy já opravdu nemám rád. Upřimě řečneno, ne že bych je neživil, tak nevím co tím myslela, asi že nejsou boty v botníku. Lidi já se tady nechci vykřičet z dnešní něco jako hádky, vím že nikdo není na mojí straně, je stejně všechno marno. Jsem prostě šmejd, a jsem sám sebou. Kdybych pravidelně uklízel a utíral prach těžko bych se mohl nazývat svým jménem. Ale co, dost o těchto hloupostech, jo a musím ještě dodat, že vzhedem k výše uvedenému se mi nechce domů, kam bych mohl právoplatně odejít úderem jednadvacáté, tedy za 10 minut.

Dost už o tom. Budu se věnovat popisu nočního špitálu, alespoň několik následujicích řádků.  Nemocnice je střední velikosti, je okresní, sestává z několika budov, z nichž některé, ty hlavní, jsou propojeny tunelem. Takový temný tunel v noci je mystický, ačkoliv je prosklený, ty pomalé kroky s jemnou ozvěnou když se lékař vrací z ambulance zpět do svého vychladlého pelechu. Já těmi chodbami moc nechodím, škoda, nemám tam nikdy cestu, chodím chodbami na našem oddělení, na UZ doleva, na CT doprava, jsou osvětelné, takže ztrácí kouzlo. Ty tunely mají samozřejmě také osvětlení, ale teď jsou prostoupeny stínem. Chodby čekají na svůj každodení úkol v pracovní době, poskytovat možnosti cestování různým jezdícím postelím, které vozí různé a různě nemocné lidi na různá nutná a méně nutná vyšetření.

Je pátek za tři devět. Hospody mají ještě otevřeno a slušní lidé se ještě nestihli ožrat taky aby nebyli schopní vzdorovat když je nakládají do sanitky. Dnes jsme ještě neměli nikoho opilého, stále to zdůrazňuji, poněvadž to považuji za trochu zajímavé, alespoň pro mně. Tak teď napíšu, co jsem dneska už dělal. Jak bylo řečeno, započal jsem takticky 2h spánkem, byla mi ale zima i pod peřinou a to jsem měl i mikinu, mohli by zatopit, ale chápu že nejsou peníze. Pak mně navštívil chirurg a chtěl se podívat na jedno CT, ukázal jsem mu ho (CT), je tam naděje na jeden raritní nález, invaginace ampulomu vaterské papily susp., uvidíme co bude na gastru, dále je tam jistota špatné prognosy pro nemocného nesouvisející s tím ampulomem. Těsně po něm přišel ortoped, že ho bolí noha a otíká, čtyřicátník, sportovec, normální nález. Následovaly další tři UZ břicha, nějaké nezajímavosti ale jedno z nich bylo dobré. Paní vyšetřená už dnes přes den jinde, popsána hraniční šíře žlučovodů, chirurg mi ji poslal protože nám důvěřuje více a chce naše ověření nálezu, uvedu ještě že klinicky a laboratorně jasný obstrukčí ikterus. Já popisuji dilataci na 14mm, a choledocholitiasu, vyjměčně dobře přehledný choledochus. Takovýto nález vždy potěší. A není to cynismus, choledocholitiasa je elegantně léčitelná entita, každopádně z obstrukčního ikteru nejlepší varianta co může být. No a pak jsme dělali jště něco a to už se mi nechce psát.

Celý den od oběda jsem nejedl, chuť k jídlu mi vzal můj rozhovor s manželkou, chtěl jsem si objednat pizzu, ale neodhodlal jsem se zvednou telefon, taky jsem chtěl odepsat jedné náborové agentuře ve snaze vypadnout z ČR, ale také jsem se neodhodlal, jelikož k vytvoření odpovědi bylo potřeba zapnout mozek, a muselo to být v angličtině, to není nic mimořádného s tíim jazykem pracuji stále ale je zajímavé že pracovnice, která mi psala byla slovenka, věděla, že mám český mail, a stejně to napsala anglicky. Jo a když jsme u toho cizího jazyka tak mně pěkně hnětou anglismy používané v češtině (nevím jestli se čeština nepíše s velkým), tak např. jdeme na shopping jak říká moje milé děvče. Já se od toho distancuji. Nebo taky říká :"je to tu full." no je to opravdu hrůza.

Dole v recepci sedí sestřičky a musí bdít po celou noc, mají stále rozsvíceno a sledují jak se večer stmívá a ráno svítá. Je to jako když jsme bývali za mlada na ohních, večer jsme s nezájmem pozorovali západ slunce a ráno jsme byli překvapení jeho východem, pak jsme se schoulili do spacáků a opilí, špinaví, a umounění a smradlaví šli spát, budili se před obědem za perného slunce, a v hlavách nám jen hučelo. Z těch sestřiček je tam jedna krásná, ach jo, je menší, dřív nosila kudrnatý vlasy po ramena a huňatý jak třicet koňských ocasů, ale blonďatý, nebo takový špinavý blond, kůň má ocas většinou černý a nemá ho kudrnatý. Snil jsem o tom jak mi ty vlasy padají do tváře, to musí být pocit. Chápete, když padají do tváře tak musí padat shora. Jednou ještě zamlada jsem to zažil, moje tehdejší dívka měla dlouhý vlasy a ty mi padaly do očí, padaly tam shora a bylo to něco neskutečného, já jsem teď vážně dojat když to píšu, je 9:20 a já jsem si vzpomněl na Markétu. No z ní je už teď také mamina. Je to už jedenáct let a od té doby jsem se strašně změnil k horšímu, tehdy jsem byl totiž sám sebou, teď jsem hadr vlající ve větru ambicí mého okolí. Také si na ni vzpomenu vždy, když slyším například nohavicovu píseň kde se zpívá: "Maria, panna která byla na všechno zcela sama…" to jsme tehdy poslouchali na její chatě někde už ani nevím kde, ale bylo léto a čas voněl. Někdy mám velké nutkání jít za ní a omluvit se za to jaký jsem, jak jsem se odklonil, jak jsem to pohnojil. Snad ji ještě někdy uvidím. Aby bylo jasno nehodlám se vracet k M. chci o ní jen snít. Realita bývá méně vznešená.

Sbalím to tady, když bude zítra trochu času a hlavně chuti, tak doplním nějaké novinky ze života v tomto špitálním mraveništi, to jen z nedostatku zajímavějších témat. Jo a jednou bych také chtěl psát o homosexualitě a prostituci a o tom jak mě to prostě fascinuje. Myslete si co chcete. Půjdu domů a tam budu mít tuhé časy, ale musím vyvenčit pejsana, no asi budu muset vystát plačtivou, zuřivou scénu, ne z toho se mi chce blejt. Já jsem včera nepoklidil a dneska uslyším jak jsem nahovno jako člověk. Nééé. Já chci pryč.

Slohová práce "Co bylo o prázdninách."

7. září 2010 v 20:53 | Dorian-gray |  Historická fakta
Ahoj, no tak jsem tady měl nějakou přestávku. Protože se mi vůbec nechtělo nic psát. Nedělal jsem v mezidobí nic důležitýho, až teda na pár věcí, takže nebudu ani většinu toho tady zbytečně vypisovat. Chtěl bych hlavně pozdravit moje dvě oblíbené tváře zde a to fabianu frege a týnku, přeji vám hodně zdaru a dobrého pocitu. Jo musel jsem to napsat rychle, abych na to nezapomněl než ten poč zase vypnu.

Tákže za celou dlouhou dobu dvou prázdninových měsíců, za celou tu dlouhou dobu, je zcela minmální množství věcí stojících za zmínku, jistě každý den měl asi 24 hodin, ataktále, ale to jsou věci kterým je souzeno zapadnout to zapomenutí. Jen pár dní a pár chvil navíc za zaznamenání stojí. Vlastně je to stejně zbytečné, protože to asi stejně jen tak nezapomenu, tak proč bych si to poznamnenával. Ále co. Jo a navíc to tady stejně nikdo nepochopí... budeli to vůbec někdo číst. Tak se aspoň nemusím moc snažit aby to dávalo smysl, prostě sem ty písmenka jen tak nasypu.

Tákže, jeli jsme s kamarádama na výlet. Bomba že. Naložili jsme kola na střechu auta a vyrazili jsme do Alp na asi čtyřdenní dovolenou, kde jsme plánovali intenzivně se věnovat horské cyklistice, pití a žití. Jeli jsme tam, tam je severní konec Lago di Garda městečko Arco, jeli jsme tam asi tak celej den, v autě hrála hlasitá hudba a já jsem se díval z okna na míjející vozy, to je činnost která docela uspokojuje můj jednoduchý mozek, sem tam jsme se zastavili se vyčůrat a najíst. Jo aby bylo jasno posádkou auta byl náměstek a jeho bývalá holka, a tedy moje malé já. Ale nemějme strach, oni se před časem rozešli, čili, jak říká tzv. Hanes "dobře to dopadlo, k ničemu nedošlo.". Již pouhá cesta mě naplnila nadšením. Jó mám rád muziku nahlas. Tuze rád. Protože jsme vyrazili asi v pět ráno, tak na místo se nám podařilo dojet asi ve čtyři odpoledne, řídit mně naštěstí nenechali, tak jsem měl celou tu cestu na koukání z okna a koukání po lidech a po autech. No vlastě auta mě vůbec nezajímají, zajímají mně spíš ti lidé, co v nich sedí. Některým jsem dokonce mával, je to, chápu, zcela nepřístojné v mých téměř třiceti letech. Večer jsme to ještě otočili do Verony a zpět, krásné město, ke kterému mám zvláštní citový vztah. Někde v oblasti našeho vstupu do hor, zejména po překonání Breneru a na italské straně mně vyskočila myšlenka, která se potom opakovala ještě mnohokrát. Proč už tu dávno nebydlím? Co mně k tomu vedlo? Řeknu, bylo to tam prostě dobré. Ha to není příliš básnický, květnatý popis, ale popisem se tady opravdu zabývat nebudu, natož nějakým hledáním slov, já to tedy shrnuji pod klišé, bylo to dobré. Tož bylo to dobré. Gardské jezero je ploché, modré a jak se na jezero sluší je plné vody, kolem jsou hory, které jsou vysoké, zarostlé stromy a keři, a jak se na hory sluší jsou příkré. Arco je město malé, křivolaké, je dobré, a jak se sluší na italské město - večer to tam žije. A je tam večer teplo, takže se dá do noci popocházet po ulicích a popíjet víno, a to jsem taky dělal, jak jsme se vrátili z Verony tak jsem ještě vyrazil do města a procházel jsem se, díval se po lidech, myslel jsem si na svoje, a sem tam jsem se zastavil někde na víno, pil jsem tam zásaně jejich červené těžké víno, přesně na to jsem měl chuť.

Teď popisně co jsme tam dělali přes den. Jo jaké bylo předsevzetí, jezdili jsme na kole. Byl to tvrdý iniciační výcvik pro mne ubohého necyklistu. Čiré sladké utrpení, když jsme jeli do kopce, byla ta světlejší část našeho bicyklování, cesta do kopce má svůj smysl, je to úporná snaha dosáhnout jakéhosi byť pochybného cíle. Cesta dolů bylo potom krystalické černé utrpení a strach, cesty většinou nebyly dobré a já moc odvahy nemám. No po silnici jsme moc nejezdili, a ani moje kolo nebylo v moc dobré kondici, brzdové špalky jsem neměnil asi šest let, tedy nikdy. Život visí na brzdovém lanku, když je pod tebou propast a ostrá zatáčka. No vidím že mi to psani nějak nejde od ruky, hlavně se mi nechce vymýšlet květnaté věty, jak jsem již řek. No bylo to prostě dobré, těchto pár dní čistého, purifikovaného štěstí, volnosti, svobody, utrpení, nadšení, vzteku, lehkomyslnosti, nesplněných tužeb, zoufalství, hladu, tepla, i chladu, a žizně, skvělého pocitu u jídla a pití, a kdoví čeho všeho ještě, je to vlastně jedno, byly to samé intezivní pocity, žádné věci napůl. Vypovídá i to, že mou snahou bylo minimalizovat spánek, narozdíl od běžného života kde spánek maximalizuji. To odráží chuť do života celkově. Těch pár dní uběhlo dost rychle, a není se čemu divit. Domů jsem se, popravdě trochu bál, naštěstí jsme přijeli až pozdě v noci a všichni už spali. Moje děvče jsem ale ještě probudil a ještě jsem ji otravoval, haha. Jo mám ji rád, a když je na mně hodná, tak ještě radši.

No takže už mně nebaví psát, za chvilku se sbalím a půjdu domů, jestli teda nepřivezou zas nějakýho vožralu. Abych tomu dal nějakej konec. Řeknu, že přeměna DG se asi nekoná, už jsem v současným světě zachycen až moc, abych se z toho dokázal ještě vyvlíkout, asi to tu budu muset vydržet. No momentálně jsem jaksi psychiatricky kompenzován, takže ani nevynakládám nějaký velký úsilí na to abych se tvářil spokojeně.

Jo a nebyla tam žááádnáá přetvářka, to bych málem zapomněl.

Takže se metamorfosa odkládá na neurčito, cílem číslo jedna se stává - přestěhuj se do Itálie v nejkratším možném čase. Je to velký cíl, ale doba je taková a žádá si velké činy. Takže to je asi tak všechno, co bylo zajímavé na létě 2010. Hm.