Nakolik mi ještě vůbec patří ty ruce, které tu teď drží volant? ...

Historická fakta VII.

9. července 2010 v 18:59 | Dorian-gray |  Historická fakta
Pátek devátého, čtvrt na sedm večer to je aktuální čas. Svět se stále ukazuje z té slunečné strany, vidím tmavě modrou oblohu přes naše stínící folie, po otevření oken je modrá o něco modřejší a světlejší. Ó, jaký spokojený den to tady máme, lidem se ani nechce do nemocnice. Většinou se s nezájmem setkáváme spíš za deště, krásné dny bývají spíše ve znamení tužší roboty, ale nyní je vyjmečný čas klidu.

Mezitím, tedy od úterka se toho událo docela dost, na to že to byly jen dva celé dny. Tak za prvé jsem byl podruhé na svém novém pracovišti, projevila se maličko nová zkušenost a moje efektivita využití času byla o kus větší. Udělal jsem dohromady asi 57 položek, oproti 41 minulý týden za stejný čas. Šéfová říkala že je spokojená, jenom že musím jaksi ukládat ty snímky tak aby nebyly šedý, no nevím, asi to nedává moc smysl. Už bych ani netušil, že je možné pracovat pět hodin v kuse, bez přestávky, bez záchoda, bez napití se, a taky bez postranních myšlenek. Ptám se jak je to možné, jak je možné, že v nemocnici je tak slabá efektivita práce, kolik času tady prostojím, prožvaním, prosedím na hajzlu, piju, jím, lelkuju, předstírám práci atd... Napadá mně vysvětlení, že možná je zakopaný pes v systému odměňování. V nemocnici jsou platby za odpracovaný čas, tedy člověk je motivován pracovat s co nejmenší intenzitou, co nejdéle. Samozřejmě, musí se udělat práce která je třeba, to znamená, že všichni se flákat nemohou. Flákat se mohou vždy jen někteří. Až teď když mohu na vlastní kůži zažít odměňování za úkol, tedy množství odvedené práce, vidím, jak je ten rozdíl obrovský. Ve druhém zaměstnání jsem odměňován za množství výkonů, a navíc můžu některé výkony dodělat k doplnění nejasných výsledků předchozích vyšetření, rozhodnutí je na mně. Neměl bych sice překročit určitou procentuální hranici, ale při malém přesahu se nic nestane. Mám tedy jasný cíl pracovat co nejintenzivněji po celý k tomu určený čas. Nemohu čas moc přetahovat, protže jsem členem týmu, který chce taky jít někdy domů, končíme v šest večer, takže to chápu. Tak se mi tedy honí hlavou myšlenka, že až seženu dosti práce nato aby mně a rodinu uživila, tak se jim na ten špitál vybodnu. No uvidíme, odpověď by měla být do roka jasná. Cestování autem zpět je docela pohodlné a uklidňující, nikdy bych neřekl, že mně může řízení auta takto bavit, měl jsem z toho vždy jen respekt, nyní chápu, že lidé za volantem mohou i relaxovat.

Další věcí byla naše účast na promoci absolventů právnické fakulty, mezi nimiž byl i můj švagr. Byla to dobrá podívaná, tak zajímavá, že i moje dvouleté dítě vydrželo sledovat bez pohnutí a bez řevu celou půlhodinu. Ti tři kteří si navzájem říkají spektábilis, honorábilis a jeho magnificence, byli opravdu skvělí a celý obřad byl opravdu obřadný. Zazněla hymna a nakonec i Vltava, silný okamžik. Švagr je teď tedy vystřelen na oběžnou dráhu, už konečně nemusí studovat neživotné poučky a může se vrhnout vší silou do života, který po něm bude chtít převážně praktické věci. První věc, kterou udělá, tedy po návratu s náma domů a po tom co si sbalí věci je, že vyrazí na výchdoní Slovensko a pojede až do Spišského podhradí a bude tam odstraňovat následky nedávných povodní, ano byly tam poměrně katastrofální povodně, zdevastovaly už předem zdevastovaný a jako kostelní myš chudý region. Nikdo nechápe, kde se v něm bere tahle sociální a lidumilná povaha, no v rodině nikdo takový není. Bude tam chlapec žít ze dne na den, jede tam s tím, že neví jak dlouho tam zůstane, třeba týden, měsíc, dva, snad by tam mohl najít i trvalejší zaměstnání jako právník. Říkal, že pracovat pro člověka v ohrožení, nebo jak se ta organizace jmenuje by bylo pro něj opravdovým naplněním. Oh jak mu závidím, nevázaný mladý člověk bez plánů, bez budoucnosti, nechá se unášet proudem řeky událostí, třeba se jednou dostane i na africkou misi, jo to bych mu přál a on by si to přál taky. Zatím ho čeká otloukání omítky v nějaké škole poblíž cikánských osad, v nějaké špinavé slovenské díře, daleko odevšad, zkrátka skvělé podmínky.

Jo a taky jsme švárovi k promoci koupili autíčko na ovládání, dlouhý asi 40cm a schopný jet až 70km/h, byli jsme ho testnout na parkovišti a musím uznat, je to hračka pro dospělý jak bič. A on z toho měl nefalšovanou radost. Jo a taky jsme na oslavě promoce byli na jedné střešní restauraci v centru univerzitního města, dal jsem si steak špikovaný čilipapričkami a pot mi tekl z čela jak to bylo vostrý, a dobrý.

No bylo to teď prostě docela dobrý, moje dvě osobnosti jsou v poslední době docela blízko sebe, takže se cítím skoro jako bych nebyl ani schizofrenik, jaká slast. A ani nemusím myslet na sex každou minutu, to je taky fajn.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 tynkakroupova tynkakroupova | Web | 9. července 2010 v 20:48 | Reagovat

škoda, mohli jsme být příbuzní...jinak, lesba nejsem, s tou "dívkou" jsme to jen jednou předstíraly a od té doby si z toho děláme srandu a oslovujeme se "Lásko!"
jinak můžete být v klidu, páč jsem na mužné muže! Jinak možná, že příbuzní budeme...my jsme totiž právnická rodina...ale myslím, že teď nikdo nepromoval, ale můj brácha brzo bude...a taky právník!

2 Anička Anička | Web | 13. července 2010 v 14:01 | Reagovat

Nevěděla jsem,že taky na Spišsku byly povodně..

3 tynkakroupova tynkakroupova | Web | 31. července 2010 v 20:43 | Reagovat

Doriánku, přidáte už něco ???????
:)

4 tynkakroupova tynkakroupova | Web | 19. srpna 2010 v 17:22 | Reagovat

čekám, čekám, čekám...kdepak je ten Doriánek, co pravidelně píše?????
stýská se mi :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama