Nakolik mi ještě vůbec patří ty ruce, které tu teď drží volant? ...

Červenec 2010

Historická fakta VII.

9. července 2010 v 18:59 | Dorian-gray |  Historická fakta
Pátek devátého, čtvrt na sedm večer to je aktuální čas. Svět se stále ukazuje z té slunečné strany, vidím tmavě modrou oblohu přes naše stínící folie, po otevření oken je modrá o něco modřejší a světlejší. Ó, jaký spokojený den to tady máme, lidem se ani nechce do nemocnice. Většinou se s nezájmem setkáváme spíš za deště, krásné dny bývají spíše ve znamení tužší roboty, ale nyní je vyjmečný čas klidu.

Mezitím, tedy od úterka se toho událo docela dost, na to že to byly jen dva celé dny. Tak za prvé jsem byl podruhé na svém novém pracovišti, projevila se maličko nová zkušenost a moje efektivita využití času byla o kus větší. Udělal jsem dohromady asi 57 položek, oproti 41 minulý týden za stejný čas. Šéfová říkala že je spokojená, jenom že musím jaksi ukládat ty snímky tak aby nebyly šedý, no nevím, asi to nedává moc smysl. Už bych ani netušil, že je možné pracovat pět hodin v kuse, bez přestávky, bez záchoda, bez napití se, a taky bez postranních myšlenek. Ptám se jak je to možné, jak je možné, že v nemocnici je tak slabá efektivita práce, kolik času tady prostojím, prožvaním, prosedím na hajzlu, piju, jím, lelkuju, předstírám práci atd... Napadá mně vysvětlení, že možná je zakopaný pes v systému odměňování. V nemocnici jsou platby za odpracovaný čas, tedy člověk je motivován pracovat s co nejmenší intenzitou, co nejdéle. Samozřejmě, musí se udělat práce která je třeba, to znamená, že všichni se flákat nemohou. Flákat se mohou vždy jen někteří. Až teď když mohu na vlastní kůži zažít odměňování za úkol, tedy množství odvedené práce, vidím, jak je ten rozdíl obrovský. Ve druhém zaměstnání jsem odměňován za množství výkonů, a navíc můžu některé výkony dodělat k doplnění nejasných výsledků předchozích vyšetření, rozhodnutí je na mně. Neměl bych sice překročit určitou procentuální hranici, ale při malém přesahu se nic nestane. Mám tedy jasný cíl pracovat co nejintenzivněji po celý k tomu určený čas. Nemohu čas moc přetahovat, protže jsem členem týmu, který chce taky jít někdy domů, končíme v šest večer, takže to chápu. Tak se mi tedy honí hlavou myšlenka, že až seženu dosti práce nato aby mně a rodinu uživila, tak se jim na ten špitál vybodnu. No uvidíme, odpověď by měla být do roka jasná. Cestování autem zpět je docela pohodlné a uklidňující, nikdy bych neřekl, že mně může řízení auta takto bavit, měl jsem z toho vždy jen respekt, nyní chápu, že lidé za volantem mohou i relaxovat.

Další věcí byla naše účast na promoci absolventů právnické fakulty, mezi nimiž byl i můj švagr. Byla to dobrá podívaná, tak zajímavá, že i moje dvouleté dítě vydrželo sledovat bez pohnutí a bez řevu celou půlhodinu. Ti tři kteří si navzájem říkají spektábilis, honorábilis a jeho magnificence, byli opravdu skvělí a celý obřad byl opravdu obřadný. Zazněla hymna a nakonec i Vltava, silný okamžik. Švagr je teď tedy vystřelen na oběžnou dráhu, už konečně nemusí studovat neživotné poučky a může se vrhnout vší silou do života, který po něm bude chtít převážně praktické věci. První věc, kterou udělá, tedy po návratu s náma domů a po tom co si sbalí věci je, že vyrazí na výchdoní Slovensko a pojede až do Spišského podhradí a bude tam odstraňovat následky nedávných povodní, ano byly tam poměrně katastrofální povodně, zdevastovaly už předem zdevastovaný a jako kostelní myš chudý region. Nikdo nechápe, kde se v něm bere tahle sociální a lidumilná povaha, no v rodině nikdo takový není. Bude tam chlapec žít ze dne na den, jede tam s tím, že neví jak dlouho tam zůstane, třeba týden, měsíc, dva, snad by tam mohl najít i trvalejší zaměstnání jako právník. Říkal, že pracovat pro člověka v ohrožení, nebo jak se ta organizace jmenuje by bylo pro něj opravdovým naplněním. Oh jak mu závidím, nevázaný mladý člověk bez plánů, bez budoucnosti, nechá se unášet proudem řeky událostí, třeba se jednou dostane i na africkou misi, jo to bych mu přál a on by si to přál taky. Zatím ho čeká otloukání omítky v nějaké škole poblíž cikánských osad, v nějaké špinavé slovenské díře, daleko odevšad, zkrátka skvělé podmínky.

Jo a taky jsme švárovi k promoci koupili autíčko na ovládání, dlouhý asi 40cm a schopný jet až 70km/h, byli jsme ho testnout na parkovišti a musím uznat, je to hračka pro dospělý jak bič. A on z toho měl nefalšovanou radost. Jo a taky jsme na oslavě promoce byli na jedné střešní restauraci v centru univerzitního města, dal jsem si steak špikovaný čilipapričkami a pot mi tekl z čela jak to bylo vostrý, a dobrý.

No bylo to teď prostě docela dobrý, moje dvě osobnosti jsou v poslední době docela blízko sebe, takže se cítím skoro jako bych nebyl ani schizofrenik, jaká slast. A ani nemusím myslet na sex každou minutu, to je taky fajn.

Historická fakta VI.

6. července 2010 v 14:37 | Dorian-gray |  Historická fakta
Je za námi dalších několik dní. Byl to především prodloužený víkend. Tentokrát stejně nebyl dost dlouhý na to aby se něco událo, nějak jsem ho proexistoval, existuji si dále i dnes. Jen stručně a popisně, v pátek se vrátila rodinka z jednodenního výletu z Brna. Pak jsme dělali nevím co, není to podstatné. V sobotu bylo zde další kolo atletických závodů, mdlá atmosféra soutěže, kde se rok od roku zúčastňuje méně a méně závodníků, kvalita výkonů klesá a klesá, závodí mladší a mladší. Opět mě mrzelo, že nesoutěžím, že nadávám svůj spirit to the test.

Byl jsem tedy i tentokrát jen zdravotnický dozor a naštěstí se také nikomu nic nestalo, nemusel jsem zasahovat, však stejně nevím co bych měl dělat, rozumím jen rentgenu. Bylo ale teplo a nepršelo, tak to byl, dá se říct, pěkný den. Při odchodu, šel jsem hned po štafetách, aby mi zase nevnucovali nějakou odměnu, koupil jsem si pivo do kelímku a čtyři gumové hady na cestu, jó to byl můj styl. Šel jsem po městě, popíjel si pivo, slunce mi pražilo na mou černou hlavu, lidi kolem líně chodili a otáčeli se za mnou - to je frajer. Haha. Dopil jsem pivo, dožužlal gumovýho hada, kelímek a sáček jsem hodil způsobně do koše a dál jsem pokračoval už s holýma rukama. Druhá část cesty ze stadionu domů byla hluboce průměrná.

Co se dělo po tom, už můj mozek nebere, jako ne že by to nepobral, ale už tyhle zbytečnosti neschraňuje. Neděle, asi procházka, asi jsem potkal ve městě režiséra a byli jsme spolu na dětským hřišti, a taky na zmrzlině jsme spolu byli. Jo a taky s dětma jeho 14 měsíční chlapec a naše dvě holky. Bylo to příjemné setkání to ano, zval mně na plážový volejbal za týden, nějak si ten vrták oblíbil, haha. Teda tím vrtákem tentokrát nemyslím sebe, jako ne že bych nebyl vrták, ale je to citace z filmu "Hledá se Nemo". Odpoledne jsme byli s rodinkou u vody za městem, dobrý. Pondělí, úterý služba, zabíjím čas tentokrát hraním počítačových her mezi popisováním snímků, son a tak dál, čili nic vyloženě společensky nebezpečného.

Takže toto je další denníkový zápis, prvních pár dní července nuladeset, neurazí ani nenadchne, stejně jako tento uplynulý čas. Ale aspoň že nemám v ústech hlaveň brokovnice a nešmátrám prstem u nohy po spoušti.

"Yesterday"

2. července 2010 v 17:10 | Dorian-gray |  Historická fakta
Jo tak včera jsem klusal, ne jel jsem autem, do práce asi v půl dvanácté v noci. Měli jsme vyšetřovat chlapíka který se naboural a autě. No na tom by nebylo nic neobvyklého. Začnu popořadě. Přišel jsem domů a docela jsem si povídal s maželkou, naše vztahy se zase trochu znormalizovaly, no a zkrátka je to teď zase docela dobré soužití. Šli jsme spát, zkoušel jsem se i trochu přitulit, sám jsem si nebyl jist jestli se mi chce, nakonec to bylo docela příjemné "all my troubles seem so far away", a v tom mi u hlavy zazvonil můj, v tuto dobu nenáviděný telefon "suddenly!".

Tak jsem vstal, oblíkl se, šel dolů, ne jel jsem výtahem. Nasedl do auta a za 11 minut od přijetí výzvy jsem byl u stroje. To je slušný čas. Chlapík, co jsem ho vyšetřoval byl polák a vykládal že se mu to stalo nějak tak, že jel, jel, řídil se džípíeskou, asi polské výroby, v jedné dědině mu to ukazovalo, aby poračoval dál přes most, tak pokračoval. Kažodpádně tam žádnej most nebyl, a tak se stalo to co je jednoduché domyslet. Když jsem mu šahal na břicho, tak byl celej mokrej a studenej, to se snad pochcal nebo co? Ale né, chcanky smrdí jinak. No a pak se z něj nějak postupně začalo soukat co se vlastně stalo. Nebo vlastě to říkala ta sanitářka, co tam byla s náma.

Chlapíkovi naštěstí nic závažnýho nebylo, byl jen trocha vodřenej. Vrátil jsem se domů a po cestě jsem přemýšlel, jestli si ze mně nááhodou nědělali prdel. Nevím to a tak historku vyprávím dneska už po několikráté. Věřte tomu jestli chcete. Šel jsem tedy spát, všichni už byli tuzí "I am not half the man I used to be". Spal bych jinak v práci ale musel jsem se vrátit jelikož manželka jede ráno autem pryč "why she had to go, i dont know, she wouldnt say".

Historická fakta V.

1. července 2010 v 19:22 | Dorian-gray
No je to už delší dobu, co jsem nic nenapsal, stejně to vychází jaksi na stejno. Psát či nepsát. Kvalita života se zásadně nemění a chleba taky levnější nebyl. Takže jsem dlouho nepsal, jelikož jsem neměl službu, byl pět dní na Slovensku, a když už jsem potom jednu službu měl, tak jsem místo psaní dělal - radši ani nenapíšu co, moh bych se jít fakt rovnou zastřelit kdyby se to prolátlo. Dlouho jsem tedy koncem června nepsal, páč jsem neměl službu, měl jsem ale v té době něco jinýho, a to narozeniny. Jó dostal jsem nějaký dárky, musím otevřeně přiznat, že mně to potěšilo. Nejen pozornost příbuzných a známých, ale i materiální podstata. Ačkoliv si myslím, že vše hmotné už mám, a pohrdám hmotným luxusem, tak jsem měl, darebák, radost.

Takže koncem června jsem neměl služby, a nemoh jsem si je naplánovat, protože jsme měli v plánu jet na Slovensko, strejda od manželky měl taky narozky. Ne že by mi tak vadilo, že jsem nemohl deset dní sloužit zdraví lidu, vadila mi nesmírně naprostá ztráta soukromí, po dosti dlouhou dobu jsem se nemohl ani podrápat v nose, aniž by mně někdo viděl. Navíc cestování v tomto teple se dvěma malými dětmi na zadních sedačkách shledávám velice mučivým. Nutné je přiznat, že holky jsou moc hodné, mohlo by být daleko hůř.

Na Slovensku jsme pili hodně víno, byli jsme na výletě na Maďarských hranicích na takovém hradě a taky na hradě ve městě Fulek, čili Filakovo. To byly také světlé okamžiky. Sledovali jsme taky fotbal Slovensko Itálie a nebýt stupidního komentáře slovenské televize, byl by to i dobrý dramatický zážitek. Poslední večer jsem to s vínem nějak přehnal, bylo mi pak nějak divně asi dva dny, vraceli jsme se taky domů a byla to opravdu hrůza. Teplo, dlouhá cesta autem, terrible hangover. Přepadl mně tam záchvat trudnomyslnosti.

Ztratil jsem zcela a zase vizi smyslu existence. Žena to samozřejmě zaregistrovala, jsem pro ni průhledný jako ... něco hodně průhledného. A představte si, místo aby mně podpořila a dodala mi sil - nasrala se. Když jsem si postěžoval později na nedostatek podpory a tepla u rodinného krbu, nasrala se ještě víc. Já jsem nebyl naštvaný, spíš smutný, trvalo nám oběma asi další dva dny, než jsme se zase začali spolu bavit aspoň na neutrální témata. Natož abychom spolu dělali něco jiného, ha, ha, ha. No a to bylo vlastě až včera. Takže jsem právě odvyprávěl vyčerpávajícně historii posledních asi čtrnácti dní, aniž bych zařadil jediný konkrétní údaj. To vypovídá o hodnotě stráveného času. No né, napsal jsem Filakovo.

Něco hodnotného se přece jen ale stalo. Byl jsem na první mojí odpolední šichtě na novém pracovišti. Je to poměrně luxusní, na můj vkus, zařízení pro diagnostiku chorob prsu. Poměrně luxusně platí a zatím si mě tam poměrně váží, zejména pro mou ochotu pro ně dělat. Uvidíme, co budou říkat až uvidí plody mojí práce, jsem v tomto oboru opravdu začátečník a o nějaké sebejistotě v mém konání nemůže být ani řeč. Mimo žen ve zralém věku, tedy screeningových, tam chodí také všechny které mají jakékoliv potíže, takže i mladé holky. Jó to by bylo bejvalo pro mě dobrý, škoda, že mě zas ty prsa tak moc nezajímají, spíš vůbec. Můj zájem se opravdu omezuje jen na diagnostické zobrazování.

A ještě jedna zajímavá věc, přiklepnou mi v práci residentské místo. Spadlo mi tak nějak do klína samo. Já zapomněl i přihlášku podat, ale naši mladí kolegové, kteří by jinak měli přednost, svou šanci odmítli. Důvodem jsou jejich neodůvodněné a paranoidní představy o tom že celý svět se je snaží ošulit. Tak vedení teď neví co s tou dotací dělat, tak se, představte si, zeptali mně, jestli bych ji milostivě nevyužil. No to bych byl vůl, kdybych odmítl.

Jo a kdyby se zdálo, že neudržím téma tak ať ten kdo to dočetl až sem ať zadá do youtube "dmitri hvorostovsky moscow nights" a uslyší, co mám rád.