Nakolik mi ještě vůbec patří ty ruce, které tu teď drží volant? ...

Historická fakta III.

13. června 2010 v 12:05 | Dorian-gray |  Historická fakta
Varování, toto jsou výlevy, článek neobsahuje myšlenky!

Co se stalo od posledního vstupu zde je dnes úplně jedno. Zřejmě jsem ty dny nějak pro nebo přežil, nebo jsem je prostě škrtl a zařadil do neexistující kolonky forgotten. Zcela dominantní záležitost je včerejší večer a oslava devadesátin našeho gymnázia. Téma o kterém se pro jeho významnost dá psát hodně. A tak tedy dokud mně někdo nepřeruší tak to budu nyní, v neděli před polednem dělat, mám na to pár desítek minut. Nebudu asi tentokrát vypisovat události chronologicky, nechce se mi.

Všechno je lež. Zažil jsem tentokrát opět tolik přetvářky jako už dlouho ne. Ale k tomu se ještě několikrát vrátím. Naše škola byla skvělá, miloval jsem ty čtyři gymnaziální roky, možná nejvíc ze všech zúčastněných na sobotní akci. Byla to vzácná doba, uvědomuji si, kdy jsem byl opravdu sám sebou. Tehdy se tak málo lhalo. Zato na této vzpomínkové akce se lhalo o stošest. Samotná moje účast měla ty nejlepší motivy, chtěl jsem prostě zavzpomínat a potkat se se starými známými a kamarády. V poslední době mám vůbec patologický sklon ke vzpomínání. Nic si ale nepamatuju.

Ve školní budově jsem viděl staré fotky, černobílá tabla absolventů z meziválečného období. Všichni dnes mrtvi. Tablo absolventů z r. 1936 a jejich setkání v r. 1986, tehdy mrtvá polovina, nyní všichni. Díval jsem se na ty fotky mladých lidí, kteří měli plány, měli chuť do života. Vyloženě jsem zíral, chodili po stejných chodbách jako já šedesát let po nich. Byli tam i nějaké starší fotografie, tam byli lidé, o kterých už dnes nikdo neví ani jak se jmenovali, už nežije nikdo, kdo by si je pamatoval. Lidé na skupinové fotce uprostřed denního hemžení. Staré fotky města, prašné ulice, koňské potahy, kdeže...

Promluvil jsem i s několika učitelkami, pamatovaly si mně. Musel jsem opět lhát (pravda). Jak se mám dobře (polopravda) ((jak se to vezme, někdy pustá lež)). Musel jsem říkat kolik mám dětí, co dělám za práci, kde bydlím (zde většinou pravda). Tvářím se jako úspěšný mladý muž (lež). Při takovéto společenské koverzaci jsem nervosní, zrušit. Prošel jsem postupně celou školu, všechny odborné učebny, vycpané ptáky, fyzikální kabinet, mirkoskopy, chytil jsem do ruky opravdovou lidskou kost, prý starou desetiletí, snad z války. Kost opravdového člověka nechytím do ruky zas tak často, ikdyž pracuji v medicíně.

Potom jsem se potkal s několika bývalými spolužačkami, tyhle nemám rád (pravda). Nedával jsem jim to najevo (tím těžce lžu). Povídali jsme si o dětech (jak jinak - hromada lží). Ale já mám děti rád (pravda). Možná jsem i řek´ že je to se dvěma dětma náročné (kousek pravdy). Neřekl jsem spolužačkám, že si myslím že jsou slepice (milosrdná lež). Stejně by to asi nepochopili (pravda). Rozprava s nimi byla podobná jako s těma účama, jen možná trochu méně formální. Předsevzal jsem si, že nebudu mluvit o dětech vůbec, naprosto nesplněno, od začátku po konec. Jo a v biologickém kabinetu se mi líbila jedna, co tam dělala instruktáž, věnovala se mi a ukazovala mi různé krámy, co tam měli vystavené. Ách, jo měla jiskru v oku.

No potom jsem se konečně setkal se svým kamarádem a jeho teď už manželkou, těšil jsem se na ně, hlavně na ně. Byl jsem rád, že je vidím, a oni mně (odstavec dosud pravda). Kámoš je génius, aniž bych teď oslavoval objem jeho hlavy, rozumí. Šli jsme potom na pivo a nalili tam hned tři. Bylo dobré trochu brzdit, odebrali jsme se na galerii a sledovali v sokolovně probíhající slavnostní program, mluvil hejtman, ředitel školy, někomu se gratulovalo, minuta ticha za někoho, moc jsem tomu nerozumněl, byl tam hluk. Stála před náma jedna taková. Můj kamrád muchacha (jinej) mi řek jeslivá to není náhodou ministerská dcerka. Pro vyslvětlení s ministerskou dcerkou A.B. jsem asi měsíc po jednom památném plese zde v sokolovně něco jako chodil. Jó tehdy v r. 01 asi.

Po nějakém váhaní jsme se rozhodli děvče oslovit. Šel jsem za ní první, přesvědčen, že je to min. dc. Muchacha došel za moment a stoupl si k ní z druhé strany, chlapec je výřečnější, než já. Z muchachovy první otázky a její odpovědi bylo jasné, že není A.B., řekla, že min. potomci tu nejsou. Přece by o svých sourozencích nemluvila takto v třetí osobě. Po chvíli jsem ji skutečně identifikoval, byla to jedna bývalá studentka medicíny z naší univerzity, bývalá tedy naše spolužačka z gymnázia, o tři roky mladší, objasnilo se mi to, když řekla, že je zubařka. Byla tam sama, dali jsme se do řeči, muchacha pak odešel, povídali jsme si především o práci a o rodině (hmm...) ukazoval jsem jí fotky dětí a manželky (pravda), asi jsem i říkal že se mám dobře (nanejvýš polopravda). Byla mi zjevně nakloněna, strávili jsme spolu podsatnou část večera, nebo jeho úvodní části. Měl jsem se jí zmocnit, neudělal jsem to, ani jsem se nepokusil. Vysvětlím proč, (strašné) neočekává se od otce dětí a šťastného člověka že bude dělat takové věci. Dorianova přeměna dosud ještě ani nezačala. Nyní si myslím, že zubařce to asi bylo jedno, pak jsme spolu i trochu tancovali, vůl jsem jí řekl že jsem si ji spletl s A.B., něco jsem jí o ní blábolil. Divím se, že mě neposlala do řiti (pravda). Neposlala. Měl jsem již dost vypitých zelených. Nakonec se zubařka někam vytratila, mezitím jí dost trapně lichotil můj spolužák z ročníku, říkejme mu velká hlava (opravdu docela trapas).

Na události s A.B. jsem se v poslední době dosti rozpomněl, přišlo mi moje tehdejší chování líto, nicméně byly to doby kdy jsem byl daleko svobodnější, než dnes a tak jsem i jednal, byl jsem lehkomylsný. Celkově ale musím dodat, že těchto věcí je mi aspoň trochu líto, jiné věci z minulosti jsem zapomněl úplně. Musím si znovu přečíst obraz d.g. tam to je. Chlastali jsme docela dost zelené. Nechtělo se mi moc sedět u stolu v tělocvičně, jelikož tam nebylo pití a vedly se tam dementní, prázdné žvásty.

Přítomna byla i další rozporuplná a vysloveně bolestná osobnost mé minulosti sálena. Sálena je, zdá se úspěšná žena (lže a je to na ní vidět), pracuje v Praze, profese ani nemá český název. Nemuseli jsme si ani nic říkat, proběhly sice otřepaná klišé o počtu dětí a spokojenosti v práci (hovno, samé lži až na čísla). Ale jinak jsme opravdu mluvit nemuseli, naše pohledy, které se střetly byly dokonale nic neříkajicí a zároveň v nich bylo vše. V minulosti jsem se zachoval vyloženě hrubě k ní. Divím se, že mně neposlala do prdele. A tisíckrát před tím. Asi mně má ještě ráda. Když odcházela, vyprovodil jsem ji, dal jí pusu na čelo, objali jsme se a pevně stiskli, bylo mi do pláče (nad kým? sám nad sebou?), pak zaznělo pár nějakých slov, byly zbytečné, celá situace hovořila sama, slova nebylo třeba. Vracím se ke stolu v tělárně zjevně otřesen, držím slzy jen těsně pod kontrolou (lež, měls to pustit hlupáku).

Pak přijela muchachova manželka a postupně jsme se rozloučili, asi jsme dali ještě panáka a jeli domů, po cestě si opět neodpustila otázku jak se mám, odpověděl jsem nějakou debilovinu a samozřejmě jsem lhal. Vykopli mně před domem rodičů a šel jsem tam. Osprchoval jsem se šel jsem spát, opilý jsem byl jen trochu, ostuda nebyla, a ráno mi nebylo zle.

Kdo to dočetl až sem, ať napíše komentář, toto je opravdu můj výlev neztrácejte s tím čas. Je třeba se ještě vrátit k jedné věci a to k mojí rozpravě s mým opravdovým kamrádem, uskutečnila se někdy ke konci večera v tělocvičně, nikdo jiný nás asi neslyšel. Stejně nebylo co zastírat. Říkal, že až se tady za deset let sejdem, bude to vypadat úplně stejně, jen čísla budou jiná, mám na mysli počty dětí a výše výplat, počet fotek z dovolených, to budou veškeré změny. Stačila jediná věta na téma dělat do co se čeká, i on asi dělá hodně věcí co se od něj čeká, taky s tím asi nezmůže nic, říkám je naprostý génius. Zde jsme mluvili čistou pravdu, my si nelžeme, to tvrdí naše přátelství, co je oproti tomu manželka (?). Je to desítka na Pythagorově stupnici, to jsem mu říkal v opilosti už kdysi před léty, je to člověk kterému nemusím lhát, miluji ho.

Tak takový byl sváteční den oslav devadesátého výročí mé milované školy. Skvělý večer se skvělou cimbálovou kapelou, upozorňuji na cigánského cimbálistu a zárověň harmonikáře, byl dokonalý, a ten starší houslista, achchch, i ostatní hudebníci měli dokonalý šmrnc. Já jsem zpět na dně, ponořen do virtuální reality mého spokojeného života - smrti. Nastupuji zpět do vlaku který se blíží své cílové stanici.

Poslední omluva těm, co to fakt dočetli. A taky omluva za pravopis, nečet' jsem to po sobě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tynkakroupova tynkakroupova | Web | 14. června 2010 v 19:07 | Reagovat

Ahoj Doriane, (smím vám tak říkat???),ptal jste se, jestli jsem šťastná...odpovím pravdu, jo? doufám, že se na mě nebudete zlobit...Ale takhle  se to nazvat nedá. Nerada používám silná slova a slovo "šťastná" je na mě moc silné, článek jsem četla...je přímo great! Na Váš popud jsem sepsala článek...a taky jsem blog "překopala"!!!! tak se jukněte, mimochodem...píšete, že "měla jiskru v oku" ...tu mám taky ;) a za ty komenty Vám je budu psát taky...a začnu hned zítra! Tak něco napište, ať je co komentovat...

2 tynkakroupova tynkakroupova | Web | 15. června 2010 v 16:35 | Reagovat

Nebylo to náhodou v Tišnově????? byla tam i má teta---jedna z těch učitelek!!!!!

3 Era The Old Era The Old | Web | 11. února 2011 v 1:53 | Reagovat

Úspěšně dočteno, bude odměna?

4 L L | 2. července 2011 v 22:36 | Reagovat

Také jsem dočetla, a nejenom k onomu místu, ale dokonce až do konce.

5 L L | 2. července 2011 v 22:40 | Reagovat

Profil, který mi byl v předchozím komentáři přiřazen, rozhodně není můj. Jen aby bylo jasno. (Já jsem žádné bližší informace neuváděla.) (pravda)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama