Nakolik mi ještě vůbec patří ty ruce, které tu teď drží volant? ...

Červen 2010

Historická fakta IV.

17. června 2010 v 20:15 | Dorian-gray |  Historická fakta
Další prázdný memoárový zápis. Těžká doba, těžká. Po návratu z oslav jsem bloumal po bytě, v práci jsem bloumal, nemluvil a byl jsem zamyšlený. Pak se se mnou přestala bavit manželka, páč jsem bloumal a byl zamyšlený, nejvíc ji nakrklo, že jsem jí neřekl, na co myslím. Dokonce jsem byl tak drzý, že jsem řek', že vnitřek mojí hlavy je moje poslední svobodné území a že tam nehodlám nikoho pustit, pak se se mnou nebavila a byla mooc naštvaná. Už ji to ale přešlo, naštěstí, nebo bohužel?

Přepadal mně intenzivní pocit bezcílnosti a zbytečnosti všeho. Od poslední návštěvy zde jsou to zase čtyři dny a mezitím se nestalo nic, bylo tam vakuum. Nepamatuju si z toho ani hovno. Asi jsme byli chvilku s náměstkem venku asi v pondělí, a pak u nás doma a vypili jsme flašku vína. Úterý a středa asi nic, šedé tváře, zbytečné činnosti, do práce a pak domů, do práce a domů.

Jo dnes mi říkal šéf, že měl špatný den. Prvně přisla do práce revize, a byl z toho průser. Pak jel autem domů a srazil cyklistu (to je trestný čin, srazit někoho). Zkrátka špatný den. Musím si dávat pozor až zase sednu do auta. A já dnes zase dřepím v práci, vozí mi sem jedno cétéčko za druhým a ani nemám čas psát tyhle žgryndy. Zdá se mi že moje touha po svobodě mně stravuje, žere mně jako červi, zevnitř. Co to je ta svoboda, po které toužím? Je to lehnout si odpoledne na gauč a chrápat, je to jít do bordelu? Já hergot nevím co to je. Svoboda holuba je vrátit se do holubníku mezi svoje hovna, citace Jáchyma Topola. Vím jenom že je tu něco plesnivého, těžko říct, zda se mi podaří s tím někdy něco udělat. Pohrdám konformním životem, běžnými hodnotami slušných, normálních lidí! A přitom se tvářím jak jsem spokojený, hanba mně.

Zajímalo by mně samého, jak dlouho ještě vydržím v manželství. Teď ale nemám sil s tím cokoliv dělat. Budu tedy zatím dále existovat, žití se odkládá na později. Šmarja to je blábol.

Doufám, že umřu včas

17. června 2010 v 18:53 | Dorian-gray |  K tématu
K tématu smrti musím říct asi toto. Doufám, že umřu včas. Dříve než se ze mně stane troska neschopná se pohybovat, vnímat, myslet, udržet stolici.

Smrt jako taková (teď vzato biologicky, dle odborných definic), zdá se, je nutná věc. A asi dává žití jakýsi smysl. Těžko si představit co by udělalo s nepřipravenou lidskou psychikou vědomí nesmrtelnosti a věčného mládí. Na vše by bylo dost času, nic by se nemuselo dělat. Já bych zřejmě propadl alkoholu a zabíjel bych pitím svůj nekonečný čas přislíbený na této zemi. Ale ne, my tu máme smrt a musíme se podle toho zařídit. Co nestihneme do té doby, to se už nedá napravit. Smrt nás žene dopředu, a celé lidstvo a všechny živočišné a rostlinné druhy. Smrt umožňuje obměnu generací, adaptaci a vývoj druhů, smrt umožňuje jejcih přežití!

Smrt (buněčná) umožňuje přežití a udržení funkce sliznic v lidském těle (i v jiných tělech), umožňuje krvinkám a krvi fungovat a rozvážet živiny. Smrt některých buněk je naprostou podmínkou přežití celého organismu, to je příznačné. Mozkové buňky se nedělí, umírají nemajíc potomstvo.

Bojím se smrti, stejně asi jako všichni, je nám to dáno. Kdo zde píše, že se smrti nebojí, se spíše staví zajímavým a pózuje. Strach s blížící se smrti je ten nejhorší strach, a asi bude i horší nežli smrt samotná. O čem tady chci vlastně od začátku psát? O tom, že se bojím smrti jiné, smrti plíživé, smrti jedince dávno před jeho odumřením biologickým, bojím se protrahovaného umírání a bojím se umělého udržování nedůstojného života.

Vidím to dnes a denně a je mi z toho zle. Vidím lidi, kteří netuší, co se s nimi děje, nic nechápou, nic neřeknou, kálejí pod sebe do plen, neví, kdo jsou a kdo jsou ti v jejich okolí. Jsou to ještě lidské bytosti? Dříve byli silní, toužili, milovali, nenáviděli, kradli, dávali, spali, žili - teď leží v posteli a ne a ne umřít. Zcela sobecky se bojím, že se to stane mně. Bojím se, že budu udržován při životě jako prázdná schránka. Ne já chci žít jen do té doby, dokud budu toužit, těšit se, dokud se budu někomu mstít, dokud budu pracovat, nechci jen tak existovat. Já nechci být dementní. Nechci jít nikdy do důchodu. Nebudu li schopen aspoň trochu pracovat, tak nechci dýchat vzduch tohoto světa.

Je to složitá etická záležitost. Sprovodit se ze světa dříve než kvalita života poklesne na nulu. Ano to je pro mně okamžik opradové smrti, ten kdy člověk přestává mít zájem, přestává chtít žít. Někdy předchází Thanatos o celé roky. Fascinuje mně vzpomínka na jeden film s Brodským a Zázvorkovou, měli souseda, důchodce, a ten stále civěl z okna. Jednoho dne Z. řekla: "Umřel ten co furt civěl z okna.", Brodský: "Ten už umřel dávno.". Skvělé, je to tak. Vl. Brodský také ukončil svůj život po svém, bylo li to plánovaně, má můj upřímný obdiv.

Takže: Memento mori! Zastřelte se dokud ještě udržíte zbraň.
Sejdeme se v říši Hádově.

Historická fakta III.

13. června 2010 v 12:05 | Dorian-gray |  Historická fakta
Varování, toto jsou výlevy, článek neobsahuje myšlenky!

Co se stalo od posledního vstupu zde je dnes úplně jedno. Zřejmě jsem ty dny nějak pro nebo přežil, nebo jsem je prostě škrtl a zařadil do neexistující kolonky forgotten. Zcela dominantní záležitost je včerejší večer a oslava devadesátin našeho gymnázia. Téma o kterém se pro jeho významnost dá psát hodně. A tak tedy dokud mně někdo nepřeruší tak to budu nyní, v neděli před polednem dělat, mám na to pár desítek minut. Nebudu asi tentokrát vypisovat události chronologicky, nechce se mi.

Všechno je lež. Zažil jsem tentokrát opět tolik přetvářky jako už dlouho ne. Ale k tomu se ještě několikrát vrátím. Naše škola byla skvělá, miloval jsem ty čtyři gymnaziální roky, možná nejvíc ze všech zúčastněných na sobotní akci. Byla to vzácná doba, uvědomuji si, kdy jsem byl opravdu sám sebou. Tehdy se tak málo lhalo. Zato na této vzpomínkové akce se lhalo o stošest. Samotná moje účast měla ty nejlepší motivy, chtěl jsem prostě zavzpomínat a potkat se se starými známými a kamarády. V poslední době mám vůbec patologický sklon ke vzpomínání. Nic si ale nepamatuju.

Ve školní budově jsem viděl staré fotky, černobílá tabla absolventů z meziválečného období. Všichni dnes mrtvi. Tablo absolventů z r. 1936 a jejich setkání v r. 1986, tehdy mrtvá polovina, nyní všichni. Díval jsem se na ty fotky mladých lidí, kteří měli plány, měli chuť do života. Vyloženě jsem zíral, chodili po stejných chodbách jako já šedesát let po nich. Byli tam i nějaké starší fotografie, tam byli lidé, o kterých už dnes nikdo neví ani jak se jmenovali, už nežije nikdo, kdo by si je pamatoval. Lidé na skupinové fotce uprostřed denního hemžení. Staré fotky města, prašné ulice, koňské potahy, kdeže...

Promluvil jsem i s několika učitelkami, pamatovaly si mně. Musel jsem opět lhát (pravda). Jak se mám dobře (polopravda) ((jak se to vezme, někdy pustá lež)). Musel jsem říkat kolik mám dětí, co dělám za práci, kde bydlím (zde většinou pravda). Tvářím se jako úspěšný mladý muž (lež). Při takovéto společenské koverzaci jsem nervosní, zrušit. Prošel jsem postupně celou školu, všechny odborné učebny, vycpané ptáky, fyzikální kabinet, mirkoskopy, chytil jsem do ruky opravdovou lidskou kost, prý starou desetiletí, snad z války. Kost opravdového člověka nechytím do ruky zas tak často, ikdyž pracuji v medicíně.

Potom jsem se potkal s několika bývalými spolužačkami, tyhle nemám rád (pravda). Nedával jsem jim to najevo (tím těžce lžu). Povídali jsme si o dětech (jak jinak - hromada lží). Ale já mám děti rád (pravda). Možná jsem i řek´ že je to se dvěma dětma náročné (kousek pravdy). Neřekl jsem spolužačkám, že si myslím že jsou slepice (milosrdná lež). Stejně by to asi nepochopili (pravda). Rozprava s nimi byla podobná jako s těma účama, jen možná trochu méně formální. Předsevzal jsem si, že nebudu mluvit o dětech vůbec, naprosto nesplněno, od začátku po konec. Jo a v biologickém kabinetu se mi líbila jedna, co tam dělala instruktáž, věnovala se mi a ukazovala mi různé krámy, co tam měli vystavené. Ách, jo měla jiskru v oku.

No potom jsem se konečně setkal se svým kamarádem a jeho teď už manželkou, těšil jsem se na ně, hlavně na ně. Byl jsem rád, že je vidím, a oni mně (odstavec dosud pravda). Kámoš je génius, aniž bych teď oslavoval objem jeho hlavy, rozumí. Šli jsme potom na pivo a nalili tam hned tři. Bylo dobré trochu brzdit, odebrali jsme se na galerii a sledovali v sokolovně probíhající slavnostní program, mluvil hejtman, ředitel školy, někomu se gratulovalo, minuta ticha za někoho, moc jsem tomu nerozumněl, byl tam hluk. Stála před náma jedna taková. Můj kamrád muchacha (jinej) mi řek jeslivá to není náhodou ministerská dcerka. Pro vyslvětlení s ministerskou dcerkou A.B. jsem asi měsíc po jednom památném plese zde v sokolovně něco jako chodil. Jó tehdy v r. 01 asi.

Po nějakém váhaní jsme se rozhodli děvče oslovit. Šel jsem za ní první, přesvědčen, že je to min. dc. Muchacha došel za moment a stoupl si k ní z druhé strany, chlapec je výřečnější, než já. Z muchachovy první otázky a její odpovědi bylo jasné, že není A.B., řekla, že min. potomci tu nejsou. Přece by o svých sourozencích nemluvila takto v třetí osobě. Po chvíli jsem ji skutečně identifikoval, byla to jedna bývalá studentka medicíny z naší univerzity, bývalá tedy naše spolužačka z gymnázia, o tři roky mladší, objasnilo se mi to, když řekla, že je zubařka. Byla tam sama, dali jsme se do řeči, muchacha pak odešel, povídali jsme si především o práci a o rodině (hmm...) ukazoval jsem jí fotky dětí a manželky (pravda), asi jsem i říkal že se mám dobře (nanejvýš polopravda). Byla mi zjevně nakloněna, strávili jsme spolu podsatnou část večera, nebo jeho úvodní části. Měl jsem se jí zmocnit, neudělal jsem to, ani jsem se nepokusil. Vysvětlím proč, (strašné) neočekává se od otce dětí a šťastného člověka že bude dělat takové věci. Dorianova přeměna dosud ještě ani nezačala. Nyní si myslím, že zubařce to asi bylo jedno, pak jsme spolu i trochu tancovali, vůl jsem jí řekl že jsem si ji spletl s A.B., něco jsem jí o ní blábolil. Divím se, že mě neposlala do řiti (pravda). Neposlala. Měl jsem již dost vypitých zelených. Nakonec se zubařka někam vytratila, mezitím jí dost trapně lichotil můj spolužák z ročníku, říkejme mu velká hlava (opravdu docela trapas).

Na události s A.B. jsem se v poslední době dosti rozpomněl, přišlo mi moje tehdejší chování líto, nicméně byly to doby kdy jsem byl daleko svobodnější, než dnes a tak jsem i jednal, byl jsem lehkomylsný. Celkově ale musím dodat, že těchto věcí je mi aspoň trochu líto, jiné věci z minulosti jsem zapomněl úplně. Musím si znovu přečíst obraz d.g. tam to je. Chlastali jsme docela dost zelené. Nechtělo se mi moc sedět u stolu v tělocvičně, jelikož tam nebylo pití a vedly se tam dementní, prázdné žvásty.

Přítomna byla i další rozporuplná a vysloveně bolestná osobnost mé minulosti sálena. Sálena je, zdá se úspěšná žena (lže a je to na ní vidět), pracuje v Praze, profese ani nemá český název. Nemuseli jsme si ani nic říkat, proběhly sice otřepaná klišé o počtu dětí a spokojenosti v práci (hovno, samé lži až na čísla). Ale jinak jsme opravdu mluvit nemuseli, naše pohledy, které se střetly byly dokonale nic neříkajicí a zároveň v nich bylo vše. V minulosti jsem se zachoval vyloženě hrubě k ní. Divím se, že mně neposlala do prdele. A tisíckrát před tím. Asi mně má ještě ráda. Když odcházela, vyprovodil jsem ji, dal jí pusu na čelo, objali jsme se a pevně stiskli, bylo mi do pláče (nad kým? sám nad sebou?), pak zaznělo pár nějakých slov, byly zbytečné, celá situace hovořila sama, slova nebylo třeba. Vracím se ke stolu v tělárně zjevně otřesen, držím slzy jen těsně pod kontrolou (lež, měls to pustit hlupáku).

Pak přijela muchachova manželka a postupně jsme se rozloučili, asi jsme dali ještě panáka a jeli domů, po cestě si opět neodpustila otázku jak se mám, odpověděl jsem nějakou debilovinu a samozřejmě jsem lhal. Vykopli mně před domem rodičů a šel jsem tam. Osprchoval jsem se šel jsem spát, opilý jsem byl jen trochu, ostuda nebyla, a ráno mi nebylo zle.

Kdo to dočetl až sem, ať napíše komentář, toto je opravdu můj výlev neztrácejte s tím čas. Je třeba se ještě vrátit k jedné věci a to k mojí rozpravě s mým opravdovým kamrádem, uskutečnila se někdy ke konci večera v tělocvičně, nikdo jiný nás asi neslyšel. Stejně nebylo co zastírat. Říkal, že až se tady za deset let sejdem, bude to vypadat úplně stejně, jen čísla budou jiná, mám na mysli počty dětí a výše výplat, počet fotek z dovolených, to budou veškeré změny. Stačila jediná věta na téma dělat do co se čeká, i on asi dělá hodně věcí co se od něj čeká, taky s tím asi nezmůže nic, říkám je naprostý génius. Zde jsme mluvili čistou pravdu, my si nelžeme, to tvrdí naše přátelství, co je oproti tomu manželka (?). Je to desítka na Pythagorově stupnici, to jsem mu říkal v opilosti už kdysi před léty, je to člověk kterému nemusím lhát, miluji ho.

Tak takový byl sváteční den oslav devadesátého výročí mé milované školy. Skvělý večer se skvělou cimbálovou kapelou, upozorňuji na cigánského cimbálistu a zárověň harmonikáře, byl dokonalý, a ten starší houslista, achchch, i ostatní hudebníci měli dokonalý šmrnc. Já jsem zpět na dně, ponořen do virtuální reality mého spokojeného života - smrti. Nastupuji zpět do vlaku který se blíží své cílové stanici.

Poslední omluva těm, co to fakt dočetli. A taky omluva za pravopis, nečet' jsem to po sobě.

Proč hrát hudbu, když už tu byli Beatles?

10. června 2010 v 17:21 | Dorian-gray
Tak takhle nějak jsem skutečně kdysi uvažoval. Trochu to vystihuje, co jsem si myslel, jak o Beatles, tak o ostatních kapelách. Dříve jsem viděl B. za naprostý vrchol veškeré hudby, za dokonalou věc. Když kamarádi tehdy poslouchali Gn'R, měl jsem z nich srandu, oni mě na oplátku považovali za ignoranta. Pravdu měli oni.

Abych se obhájil, musím říct, že B. jsem poslouchal už jako velmi malý, otec je měl rád. Tehdy jsem si je pouštěl ještě z magnetofonu. Magnetofon je zařízení na přehrávání magnetofonových pásků, ty se musí nasadit na takovou točící se tyčinku, konec pásky ze zamotá do druhého kotouče a protáhne se přes jakési čtecí čidlo. Kotouč měří v průměru třeba až 30cm. No to snad není ani možný! A funguje to na elektřinu. Psal se tehdy rok tak nějak 88', myslím. Toto asi byly jedny z mála anglických písniček, co byly vůbec v dosahu. A tyhle ty věci byly asi dost vzácné v té době, mě bylo 7 let.

O něco později jsem často poslouchával pořad na Čro1 Starý desky, slavný Miloš Skalka tam pouštěl nějakou starou muziku a něco o tom povídal. Když došlo na šedesátá, pokaždé mi vytanulo na mylsi, jak se asi ti hudebníci cítili méněcenní, když museli působit ve stejné době jako legendární B. Dnes už je mi jasné, cítili se skvěle. Ne kvůli tomu v jaké době působili, ani kvůli ničemu jinému, ale prostě proto že hráli lidem.

A chci tady také napsat o jiné kapele z toho období, není tak slavná, ale uchvátila mně svým projevem a svým osudem a svým vzhledem a svým oparem, fluidem, nádechem. Totiž Mammas and pappas, no možná že přesahovali více do sedmdesátých let, už ani nevím, dva chlapi a dvě ženský, jedna hubená, druhá tlustá. Všichni hippísáci, anebo se aspoň tak tvářili. Tlustá zpěvačka se zvonivým hlasem, zemřela když jí bylo 31 let, po rozpadu skupiny, Mamma Cass. Ti chlapi už jsou taky oba po smrti, spíše na následky alkoholismu.

California dreamin' je nářez, i další. No nebudu se tady dál trapně rozplývat. Najděte si to někde na youtube.

Historická fakta II.

10. června 2010 v 16:29 | Dorian-gray |  Historická fakta
Od posledního vstupu na blog uběhla už nějaká doba, je tu opět čtvrtek a má, celkem pravidelná služba. Těch pár dní trvalo docela dlouho, když tak o tom teď uvažuju, nicméně se v nich stalo hodně málo věcí. Možná málo věcí hodných zmínky. Trčím tady na lékařským pokoji a mám pré, je opět rozbitý cétéčko, čili na hard day's night to dnes jistě nevypadá.

Nenadarmo největší velikáni umění měli svoje neplodnější období v časech nejhlubších smutků, kvalitní věci ve smyslu tvorby něčeho nového je, zdá se, zhola nemožné dělat na vlně úspěchu a štěstí. Proto taky poslední dny uběhly tak rychle ja uběhly.

Skutečně stručná rekapitulace. V pondělí, šmarjá, už si to nepamatuju. No asi jsem byl s děckama venku. Jo a běžel jsem do práce, to je pozitivní, že se aspoň snažím trochu se hýbat. Úterý, houby až v úterý jsem běžel do práce. A odpoledne jsem seděl s Ninou a s náměstkem pár hodin u Manuela na dvou flaškách vína, jo bylo to asi to nejzajímavější z týdne, nechal jsem na sebe pražit horké letní slunce, poslouchali jsme italskou hudbu, impressive. Včera asi procházka s rodinou po městě, zmrzlina. V poslední době už ani nemyslím na tu s drzým výrazem tváře. Jsou dny kdy si nevzpomenu ani jednou. Jó, co asi dělá a jak se má, jo volal mi Tůma a ptal se na jeden turnaj, ale řek' jsem mu, že nemůžu (a je to pravda), ta s drzým výrazem by tam asi byla, vzal bych ji na panáka... škoda.

Z toho co tady píšu to vypadá jaksi nezúčastněně a znuděně, opak je pravdou, mám se dobře. Intenzita lhaní je na bodu mrazu, tím pádem k absolutní nule chybí ještě 273K, ale i tak je to slušné. Takže se zdám, oproti mé náladě při prvním vstupu na blog, v remisi. Z toho pramení také moje impotence ve snaze napsat něco podstatného. Nebudu sebe, ani ubohého náhodného čtenáře, dále unavovat kecama jak je mi hej. 

Perfuse mozku

6. června 2010 v 11:04 | dorian
Tento krátký článek píšu abych si na vždy uložil, co jsem provedl včerejší den. Byl jsem v práci a naskytla se příležitost, na kterou jsem čekal měsíce. Přišel pacient vhodný k vyšetření mozkové perfuse. Na tomto pracovišti se to nedělalo roky, takže to vlastně nikdo neumí, naštěstí software na to máme a k mému překvapení funkční a produkující hezké výsledky.

Tak tedy 85ti letá paní se známkami cévní mozkové příhody, na nativu naznačená hypodenzita v povodí ACM vlevo. Rozhoduji se tedy pro perfusní skeny. Aplikujeme přes modrou jehlu kontrast rychlostí 5ml/s, stříkačka to dokáže ovšem protlačit jen 3ml/s v celkovém množství 40ml, tedy trvání injekce 13s. Po dobu 45s tedy skenování na jednom místě asi v úrovni thalamů, je krásně vidět prvně sycení tepen, potom s kratičkým zpožděním žilní odtok. Na perfusních mapách výpadek ve všech ukazatelích (CBV, CBF, MTT) v oblasti ACM a ACA vlevo - jádro, také výpadek flow a MTT v ACA vpravo, tedy vlastně penumbra. I tak je trombolysa kontraindikovaná kvůli velkému jádru ischemie, nicméně vyšetření mělo přínos pro detailní mapování poměrů prokrvení. Doporučil jsem příslušné kontroly, tak uvidíme jak to bude vypadat dále, předpokládáme vlastně oklusi ACI. Poučení jsou následující, zaprvé jde to, zadruhé stačí tři kubíky rychlost, zatřetí ty hadice to zvládnou, začtvrté je to jednoduché a použitelné. Bohužel špatná prognosa pro vyšetřovanou.

Tak tedy takové to bylo, extase.

Jo a mimochodem jsem byl také s rodinkou na procházce a dělal takové ordinérní věci, jako např. súlož na gauči.

Názor na komunisty v 1940's

5. června 2010 v 13:32 | dorian gray |  K tématu
Píšu článek jako úvahu, čili nečerpám z pramenů, vyjma vlastních zážitků, dřívějších rozhovorů a někdy i vlastních myšlenek.

Dnes většina lidí u nás zavrhuje komunistickou ideologii, vyjádřili to jasně ve volbách. Většina bloggerů zde píše články, kde se díví frontám na ovoce, nesvobodě, chudobě, atd. Jesliže je jasné, že jsou komunisté tak zlovolní, jak si je tedy lid mohl zvolit do čela, jak si lid mohl ve svobodných volbách vybrat komunistickou alternativu. Zde narážím na volby 1946, poslední svobodné na dlouhou dobu, kde KSČ získala podstatný podíl na vlivu (nevím přesně). Ano jejich převrat v únoru 1948 nebyl demorkatickou cestou, nicméně jak by mohl lid akceptovat tento puč, pokud by byl všeobecně proti.

Tedy dnes je nám jasné, že směr ČSR po roce 1948 byl špatný. A já se ptám, jestli bylo možné následující vývoj už tehdy očekávat, či nikoliv. Potřebovalo Československo vlastní neblahou zkušenost, nebo se mohlo např. ponaučit na východě. Nebo mělo považovat komunistickou ideu za primárně špatnou.

Tady je asi třeba nahlédnout do atmosféry čtyřicátých let v Evropě. Situace dělnictva se od 19. století asi výrazně zlepšila. Spíše od dřívějších podmínek naprosto nelidských, k méně nelidským. Stav po světové válce, všeobecný nedostatek všeho, vítězná Sovětská armáda a celý Sovětský Svaz a jeho propaganda. Do toho myšlenka komunismu, tedy rovná společnost, dostatek zdrojů, a zakroutit krkem boháčům. A hlavně absence jakékoliv negativní zkušenosti s komunistickým režimem.

Fakt, že v Sovětském Svazu vládli komunisté od roku 1917, a jejich terror tam byl nebývalý, nebyl zřejmě všeobecně znám a vlivem propagandy byl tajen a překrucován. Uvědomme si, že šíření ínformací v té době, výradně tedy radio a noviny, bylo mnohem snáze kontrolovatelné než dnes.

Uvedu životní příběh svého dědy. Narodil se v r. 1922, byl nasazen v Německu, spolupracoval s okupační americkou armádou v Mnichově po válce, pak studoval několik let v USA. Vrací se do Československa z Ameriky jako přesvědčený komunista! Znechucen sociální situací ve Státech. Z KSČ vystupuje, nebo je vyhozen (?) v r. 1968, nadále doživotní nepřítel komunistů. Později uvádí, že si nebyl vědom komunistických zločinů v Rusku v meziválečném období.

Nechávám konec článku otevřený... Názor si vytvořte sami.

Několik otázek do diskuse:

Mohli lidé v osmačtyřicátém vědět, co je čeká?
Myslíte, že byste odolali komunistické propagandě a že by z vás režim nevychoval odhodlané komunisty?
Myslíte, že byste byli odhodlanými fašisty, když byste byli vychováni vzdělávacím systémem v hitlerovském Německu.

bděte!

Historická fakta I.

5. června 2010 v 11:50 | dorian |  Historická fakta
Inu po nějaké době, která se nesla ve smyslu hladkého průchodu a stabilizace nálad, pocitů atd., je třeba tyto věci zaznamenat. Od posledního vstupu v úterý se dějí jakési poměrně zajímavé věci, které mi brání dostati se do pocitu "ennui". Ve středu jsem byl ještě v práci, strašně pršelo, furt jsme něco dělali. Před koncem pracovní doby jsem šel domů, vyvenčil psa, nejel výtah protože nateklo do šachty. Vzal jsem si žrádlo a jel zpět do práce, pak jsem nabral posádku a vyrazili jsme směrem do Horní Dolní, kde byl náš dvoudenní pobyt plánován. Cesta byla dobrá, měl jsem trochu obavy a trochu jsem se těšil na to že budu řídit. Opravdu za vytrvalého deště jsme po čtyřech hodinách dojeli na místo. Chodili jsme tam na přednášky a pokaždé večer lehce kalili tak do jedné hodiny. V pátek přes poledne jsme se už za hezkého počasí zase vraceli zpět. Jo a musím říct, že auto naložený čtyřma lidma vůbec nechce jet. V HD jsem také kul pikle se svou budoucí zaměstnavatelkou, která, zdá se, je ochotná dobře zaplatit. Má také o mě poněkud vyšší mínění, nežli si zasloužím, její problém, bude zklamána. No a dnes jsem zase v práci a píšu zde tento, asi krátký článeček. Intenzita lhaní je podivuhodně a stabilně nízká, proto také index spokojenosti na vzestupné úrovni. A toho důsledkem je, že ispirace k vypisování depresivních textů klesá. Tedy vlastně jeden nezáživný, přiměřeně spokojený, šedý člověk. Jo a taky jsme byli, už po mém návratu z HD na návštěvě u Evžena a u Sportovce. Bylo to průměrné, sportovec byl nerudný, Evžen mě trochu urazil nějakou blbou poznámkou. Která zcela zapadá do jeho vnímání světa, zkrátka vše do je mainstream tak je divné. Seru proto na střední proud, razím, že vše, co je středové je ztracená záležitost, konkréntěnšího komentáře nyní nejsem schopen. Evžen také dříve uvedla, že potřebuje navoněný hajzlík, to znamená, že v přírodě téměř nemůže existovat, to znamená, že když se nominuje na náš buzivýlet v srpnu, tak dojde k nebalhému nárůstu nákladů díky spaní v hotelích atd..., což mně vůbec netěší a uvidíme, co se s tím bude dát dělat. A taky mi klekl modrej zub v booku, nahovno.

Kdo vlastně jsme?

1. června 2010 v 19:36 | dorian
Chodím sem teprve krátký čas, hledám místo kde vypíšu svoje trápení, to hlavně. Také místo, kde se dá podiskutovat o zajímavých věcech se zajímavými lidmi, s mladými i starými, chytrými i hloupými. Zaráží mně ale jedna věc, a to úroveň většiny příspěvků.

Úroveň mých je nevalná, to je jasné. Komu ne, tak ať laskavě čte. Ale že je špatná i práce ostatních bloggerů to je mi šokem. Přímo se zaraduji, když zřím pár vět majících myšlenku a jsoucích napsány jazykem bezchybným.

Cituji:
Dnes v 18:41 sandy-hanka
Nevolte komunismus. To už je lepší ODS nebo Top 09. Ale prosim nevolte KSČM! Kdo je zvolí - nepochopim!!!

Tak toto je prosím názor z tématu týdne na komunismus. Měl to být článek. A kopie odstavců z wikipedie je další věc.

Já si myslím, že je to obyčejný spam. Cílené zaplevelení diskuse sračkami. Položím tři otázky a očekávám bouřlivou diskusi:

Je tento blog opravdu tak špatný?
Kolik je roků průměrnému bloggerovi?
Jak dosáhnu toho, abych pulikoval v autorském klubu?

Děkuji

V ČSSR komunismus nebyl

1. června 2010 v 17:57 | dorian |  K tématu
Ano trvám na tom, a ještě než zavřete tuto stránku, si prosím přečtěte proč.

Vždycky si před psaním přečtu články k tématu od jiných bloggerů. Tak jsem se dozvěděl, že komunismus je vláda KSČ, že jsou fronty na maso, nebo na banány, že je to nemožnost cestovat do zahraničí, že je to příčina ekonomické slabosti naší země, že za komunismu se lidé tak nějak samozřejmě udávali atd... Koneckonců nic z toho není pravda.

Komunismus je jakýsi sociální model beztřídní společnosti a potlačení soukromého vlastinictví. K tomuto u nás nikdy nedošlo. Je to dle komunistů poslední, zcela blahobytné vyústění socialistické revoluce, dokonalé společenské zřízení, kde (jak se zpívá v písni Kupředu levá) už není pánů ani žebráků. Podle Marxe budí třídní rozdíly třídní nenávist, nebo tak nějak, jsou zkrátka příčinou roztřžek, které vedou k revoluci. Po úspěšné revoluci, následuje diktatura proletariátu, během které dochází ke změnám ve státním zřízení vedoucím ke komunismu. Ten je tedy cílem jejich snažení. Situce v "komunistickém československu" se podle mně spíše podobá dikatuře proletariátu (tj. dělnické třídy). V opravdovém komunismu bychom tedy frontu na maso nikdy nestáli, byl by dostatek všeho pro všechny.

V tomto období byly patrné konkrétní kroky vedoucí ke komunismu (dále jen K), jako znárodňování, likvidace inteligence a střední třídy vůbec. Tedy naplnění ideálu beztřídní, homogenní, nemajetné společnosti, přesun zdrojů do rukou státu. Obecně jsou tyto rysy, tedy posilování centrální úlohy státu a homogenizace mas, kde se individualita ztrácí, společným rysem levicové politiky jako takové. Komunistická odnož je jen krajním modelem. 

Proč se tedy u nás K nenastolil? Lidé asi nebyli tak manipulovatelní, z toho kypěly vládoucí straně problémy a ty se musely řešit posilováním státních represivních orgánů, to se nakonec neukázalo bý dobrým řešením. Centrálně řízená ekonomika se neukázala býti lepší nežli volný trh. To vedlo k frontám a nedostatku vždy nějakého druhu zboží a celkové ztrátě konkurenceschoponosti podniků. Silný stát se posléze stal tolik represivní vůči svým lidem, že vyprovokoval opět revoluci (a jsme zpět u Marxe). Vidím že věci silně zjednodušuji.

Závěrem, ke K u nás nikdy nedošlo, jen jsme trpěli strastiplnou cestou k němu. Nedostatek zboží, zákaz cestování, cenzura, udávání, nejsou produktem K, nýbrž produktem manipulace s lidmi za účelem nastolení K. K je blahobyt pro všechny. Formy K žijí i v programech současných politických stran, zejména těch které prosazují posilování role státu v čemkoliv, a regulace vlastnicví (progresivní zdanění), mám na mysli hlavně ČSSD a samozřejmě KSČM.

K je hlavně utopická myšlenka k jejímuž naplnění nikdy nedojde. Je to jakýsi ideál, ale chraň nás Bůh žít v něm. Podobně jako v jiné utopii Platonově ideálním státě.

Zkrátka : sociální demokrat je komunista light
               proto díky, že jste podpořili můj fight
               a nevolili toho Paroubka  

a díky habrovi, od nějž jsem si vypůčil tento verš

Poslední květnové dny, návrat do reality

1. června 2010 v 16:47 | dorian
Therapeutické, spokojené, volné období skončilo a já jsem se vrátil vlakem do mého dřívějšího bydliště, kde na mně čekaly moje nejbližší příbuzné, manželka a dvě malé dcery. K mému milému překvapení bylo shledání po týdnu docela příjemné, nikdo mi tentokrát nevyčítal že jsem málo excitovaný, nebo že málo sděluji svoje jistě bááječné zážitky. Což o to zážitky jsem báječné měl a detailně sdělovat je také nešlo, ale aspoň jsem tenkokráte nemusle lháti v zásadních věcech. Takže žádné vyčítání nebylo, nebroběho tedy obvyklé nasrání se po půlhodině strávené pohromadě, jak bývalo dřívě udržovaným zvykem.

Dopoledne následujícího dne jsme byli navštívit mého bratrance, říkejme mu ovčák, na jeho dáču na venkově. Dům se teprve staví, ale již teď vypadá impozantně. Je tam také stále ještě mnoho práce, co jsme viděli - hlavně malá housata, jedno z nich se jen líhlo z vajíčka, také ovce jsme viděli a mluvícího papouška. Ovčák je přírodní typ, pracovitý jako kůň, silný jako býk. Má ženu a dvě děti, o něco starší, než ty naše. No a pak jsme jeli zpět a nakonec se vrátili domů. Jo v autě jsme se pohádali kvůli tomu že mi manželka vypínala rádio, fuj, srala mně.

Dále se tedy najiždí na trvale udržitelný provoz domácnosti, věšení prádla, podávání dudlu, utírání zadku, nádobí, vyvenčit psa, mrdne mně. Byli jsme i na procházce, zajímavé bylo, že jsme potkali kolegu z práce, jemuž zde budu říkat pršimidonosu, s fretkou, haha, opravdovou fretku si vedl na vodítku. Večer se mi ozval režisér, a ptá se zda budu s nimi chodit na volejbal v nedělní termíny, no odpověděl jsem že ano a jestlivá tam bude i s.p., původně nevěděl, kto to má být. Potom, co jsem ho trochu navedl se rozpomněl a bylo mu jasné, sdělil jsem že můj zájem o s.p. je čistě theoretický, nicméně očekává se že mně ojede, ev. přímo převálcuje. Inu uvidíme.

No a pak jsem byl v pondělí v práci, jo toho pršimidonosu jsme taky potkali až v pondělí, abych byl historicky věrný. No a teď je úterý a já jsem v práci zas, a mezi pracovními úkoly zde pachtím tyto mrzké, nesouvislé řádky. Návrat do reality, ve skutečnosti, nebyl tak deziluzorní jak jsem zde popsal, intenzita lhaní je na poměrně nízké úrovni a sms diskuse s režisérem byla vyjimečně originální byť krátká.

Zítra jedem na slezinu kozologů, hurá...