Nakolik mi ještě vůbec patří ty ruce, které tu teď drží volant? ...

Therapeia, konec května

27. května 2010 v 16:26 | dorian
Z hluboké trudnomyslnosti, která převažovala ještě v úterý se hlavní hrdina poněkud vzpamatoval. Podstatnou zásluhu na tom mělo množství alkoholu, které od té doby vypil. Nicméně je nyní opravdu trošku smířenější, vyrovnanější, ale taky unavený a chce se mu spát. Je v práci. V úterý odpoledne se mu dostalo možnosti jít s kolegy z práce do hospody, seděli u jednoho stolu v osmi lidech v jinak prázdném klubu. Dobré bylo, že nebylo nutné nijak lhát, probíraly se obyčejné věci, práce, ježdění na kole, cestování. Připomínám že všichni kolegové jsou dosud svobodní a ačkoliv mají své partnery, tak někteří z nich desítky kilometrů daleko. Jejich situace se nedá s Dorianem srovnat, biologicky jsou to ještě děti. Přišla řeč i o činnosti zvané lyžování, nikdy nepochopím proč lidé dělají právě toto, proč do toho vkládají svoje peníze a čas. Nikdy jsem neviděl na lyžování něco moc zajímavého, často v minulosti jsem sice lyžovat byl, nikoliv ovšev z vlastního přesvědčení, ale spíše proto, že to po mně někdo chtěl, nebo že jeli všichni a tak jsem se přidal abych se nevyřadil z kolektivu. Téměř vždy to stálo za pendrek, marně jsem předstíral že se dobře bavím, vevnitř mi bylo jasné že se každý den těším na večer, až se půjde kalit, nebo spát. Rána jsem proklínal. Přišla také řeč na zajímavé věci, například ježdění na kole, při této příležitosti jaksi vyplynulo samo od sebe že v létě vyrazím s náměstkem na prodloužený víkend do hor. Doufám v to, že pojedeme vlakem, vezeme stany na záda a budem se jen tak potulovat... a večer se zkalíme. Jo to by byla pohoda, zase ta opravdová svoboda, ke které Dorian přičichl v minulosti několikrát a jejíž stopy v něm navždy zůstanou. Pět dvanáctek mi bylo doprovodem na cestu domů, zašel jsem si kousek s náměstkem a plánovali jsme různé věci. Ráno mi bylo jako bych se probudil na smetišti, zrovna vysypán. No chmurné předpovědi se naštěstí ukázaly mylnými, můj stav se rychle upravil a na pracovní výkon to nemělo vliv. Odpoledne se ozval režisér, dříve jsem ho zval, že zajdeme do hospody. Konečně se rozhoupal mi zavolat a tak bylo tento večer o katochvíli postaráno. Sešli jsme se ve smluvený čas a jak jinak pili jsme pivo. Režiséra znám jen okrajově, viděl jsem ho asi třikrát, nicméně cítím k němu jakousi důvěru, hlavní je že nezná nikoho z mých známých z okruhu rodiny a práce, je ideální k tomu abych mu vykecal všechno tajné (teď lžu, nikomu nevykecám všechno), no tak alespoň něco z tajností. Plánoval jsem položení několika otázek, a to onu prostou "jak se máš", jeho bleskurychlou kladnou odpověď jsem musel revidovat znovu otázkou "Nelžeš?", následně se trochu zamyslel a opakoval potvrzení předešlé odpovědi. "Často lžeš?" ano lžu často, následně jsme se opravdu dost bavili o lhaní, zdá se že se opravdu ve lhaní vyzná, také lže všem kolem sebe, lže i sám sobě, a vidí i na jiných že takto lžou. Lež je prostě nedílná součást našich osobností. Tím mi udělal obrovskou radost. Dodržel jsem také svoje předsevzetí a nenavedl jsem hovor na holku s drzým výrazem tváře, kterou tajně miluji, tím jsem v podstatě opět lhal, neb na ni myslím často. Na slezině s režisérem si považuji zejména toho, že moje problémy byly označeny za normální a že je má taky, nebo je měl. Řekl, že ho normálního života jde jebnout, no přesně tak to neřekl, ale něco co znamená totéž, že z věcí obecně braných jako skvělé ho jde jebnout, z lidí které miluje ho jde jebnout, někdy. Na konec to pět dvanáctek jistilo, nejistým krokem zpět domů a ráno probuzení stejné jako to předchozí. Takže na poslední dva dny jsem si mohl sem tam dovolit říct zcela čistou pravdu a místy také vidět podobně smýšlející lidi, dlužno podotknout že milovaná moje žena a děti jsou pryč z domu na výledě k rodičům a, že si jen denně telefonujeme, to je zcela významná skutečnost. Tak teď je tedy čtvrtek, mám službu v práci a píšu tento lehkou rukou ťukaný slátan. Přemýšlím o té s drzým výrazem. Myslím, co bude až se vrátí rodina. Zapadnu zase zpět, však jsem z ničeho zas tak extra nevybředl. Nebudu jistě tolik pít. Stejně jsem se s exprimováním pravdy držel dosud dosti na uzdě, neboť věci o tajné zálibě v dívce s drzým výrazem a v jejích dlouhých nohách jsou stále výhradním vlastnicvím mého postupně atrofujícího mozku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Era The Old Era The Old | Web | 11. února 2011 v 1:28 | Reagovat

Lež je taky mou průvodkyní.. osvobozuje a chrání, zbavuje problémů a tak..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama